Co sleduju v obchodě na obalech jako diabeik. Dia sladkosti ano nebo ne.

Jdu do obchodu a už u vchodu vím, že největší boj dneska nebude s chutí, ale s obaly, protože jako diabetik jsem se dávno naučila, že nápisy "fit", "light" a "bez výčitek" jsou často jen hezké řeči pro zdravě vypadající cukr. 

První, co beru do ruky, není samotný produkt, ale zadní strana obalu, protože složení mi řekne víc, než jakýkoliv usměvavý člověk v legínách na přední straně. Hledám sacharidy, vždycky sacharidy, a hlavně kolik jich je na 100 gramů, protože porce "doporučená výrobcem" je často pohádka pro dospělé. Dívám se, kolik z toho jsou cukry, a je mi úplně jedno, jestli se jmenují cukr, glukóza, fruktóza, sirup, koncentrát nebo "přírodní sladidlo", protože moje tělo neřeší marketing, ale reakci glykemie. 

Když vidím, že je cukr hned na prvních místech ve složení, vím, že tenhle výrobek se mnou a s mojí cukrovkou kamarádit nebude, i kdyby měl deset zelených lístečků a nápis bio přes půl obalu. 

U "light" výrobků jsem opatrná dvojnásob, protože méně tuku často znamená víc cukru, a já si raději dám plnotučnou verzi v menším množství než light past na glykémii. 

Sleduju i vlákninu, protože vím, že mi pomáhá zpomalit vzestup cukru v krvi, a když tam není skoro žádná, v hlavě se mi rozsvítí varovná kontrolka. 

Nezapomínám ani na tuky a bílkoviny, protože už dávno vím, že samotný cukr je rychlá jízda nahoru a dolů, zatímco kombinace s tukem a bílkovinou dává mému tělu větší klid. 

Když vidím obal křičící "bez cukru", automaticky hledám, čím je to vlastně slazené, protože ne každé sladidlo mi sedí a ne každé "bez cukru" znamená bez vlivu na glykémii. 

Nápis "vhodné pro diabetiky" beru s velkou rezervou, protože vhodné pro jednoho diabetika neznamená vhodné pro mě, moje tělo má totiž vlastní názory a ty se s obalem málokdy radí. 

Čtu i energetickou hodnotu, ne proto, že bych počítala každou kalorii, ale protože mi často napoví, jestli je to spíš dezert převlečený za svačinu nebo jídlo, které mě opravdu zasytí. 

U pečiva a cereálií se dívám na mouku, protože rozdíl mezi bílou a celozrnnou se u mě projeví rychleji než změna počasí. 

Čím kratší složení, tím víc se mi uleví, protože deset řádků ingrediencí, které bych nepřečetla ani bez brýlí, mi klid na duši fakt nepřidá. 

Nejvíc jsem se ale naučila poslouchat samu sebe, protože i když obal vypadá dokonale a čísla se tváří rozumně, moje glykémie mi po jídle vždycky řekne pravdu. 

Dnes už se nenechám zlákat slovy "bez výčitek", protože vím, že výčitky nemám z jídla, ale z toho, když ignoruju signály vlastního těla.

A tak v obchodě stojím, čtu, otáčím obaly, občas si povzdechnu, občas něco vrátím zpátky do regálu a občas si řeknu, že ano, tohle mi za to stojí, protože být diabetik pro mě neznamená jíst bez radosti, ale jíst vědomě a s respektem k sobě.  

Když slyším slovo "dia sladkosti", už se mi nerozsvítí ani zelená, ani červená kontrolka, jen takové tiché "aha, tak se podíváme", protože zkušenosti mě naučily, že nápis dia sám o sobě neznamená vůbec nic.

Kdysi jsem měla pocit, že když je něco dia, tak je to automaticky bezpečné, skoro léčivé, a že si to můžu dát bez přemýšlení, ale moje glykémie mi tenhle romantický vztah velmi rychle a velmi nekompromisně ukončila. 

Dia sladkost totiž často není sladkost bez cukru, ale sladkost s jiným cukrem nebo sladidlem, které se jen tváří nevinněji, a moje tělo ten rozdíl bohužel pozná okamžitě. 

Zjistila jsem, že "dia" často znamená víc sacharidů, než bych čekala, jen jinak pojmenovaných, a někdy i víc tuku, aby to celé vůbec chutnalo, takže výsledek je glykémie nahoru a žaludek těžký.

Neříkám, že dia sladkosti jsou vždycky zlo, ale rozhodně to není automatické ano, spíš velké "záleží", a to záleží hlavně na složení, množství a na tom, jak na ně reaguje zrovna moje tělo. 

Už dávno vím, že jedna malá dia sušenka snědená v klidu po jídle se chová úplně jinak než tři dia čokolády snědené večer s pocitem, že je to přece povolené. 

Slovo dia mě už nenechává chladnou ani nevzrušuje právě proto, že jsem si přestala spojovat etiketu s jistotou, protože jistotu mi dává jen vlastní měření a zkušenost. Často se mi stalo, že obyčejný kousek kvalitní hořké čokolády mi udělal menší paseku v cukru než "speciální" dia dezert plný sladidel a náhražek. 

Dneska si sladkost nevybírám podle toho, jestli je dia, ale podle toho, jestli mi stojí za to, jestli vím, co od ní čekat, a jestli jsem připravená přijmout její následky bez vzteku a výčitek. Naučila jsem se, že zakazovat si všechno je cesta k přejídání a pocitu selhání, zatímco vědomá volba mi dává klid a kontrolu. 

Ano, někdy si dia sladkost dám, ale ne proto, že je dia, nýbrž proto, že jsem si přečetla složení, znám své tělo a rozhodla jsem se s otevřenýma očima. A někdy si ji nedám vůbec, protože chuť na sladké neznamená automaticky potřebu sladkého, ale někdy jen únavu, smutek nebo potřebu zastavit se. 

Upřímně...nejraději si dělám dezerty doma a klidně i do skleničky, nebo krabičky sebou. Do práce, na cesty, na výlet, nebo jen sebou na zahrádku. Vím co obsahují a mám v duši i na glukometru klid.

Takže dia sladkosti ano, nebo ne, u mě nemají jednoduchou odpověď, protože cukrovka mě naučila, že černobílé myšlení patří maximálně na obaly, ale ne do skutečného života.