Co dělat když mi klesne cukr a co naopak při vysokých hodnotách.

Jako diabetik jsem se musela naučit jednu zásadní věc, že čísla nejsou rozsudek, ale informace, a přesně tak k nim dnes přistupuju ve chvíli, kdy mi cukr klesne nebo naopak vystřelí nahoru, protože panika nikdy nepomohla a pocit viny už vůbec ne. 

Když cítím, že jdu do hypa, nebo mi to zahlásí senzor, zastavím se a řeším to hned, ne za pět minut a ne až "dodělám tohle", protože nízký cukr si nevybírá vhodnou chvíli a já už vím, že hrdinství se v diabetu nevyplácí. Dám si rychlý cukr bez přemýšlení, bez výčitek a bez dramat, ať už je to hroznový cukr, džus nebo pár loků koly. Počkám patnáct minut, znovu zkontroluju hodnotu a teprve potom přemýšlím, jestli si dám něco malého k jídlu, aby se cukr udržel. A hlavně si v hlavě srovnám, že jsem neudělala nic špatně, jen jsem se postarala o svoje tělo. 

Dřív jsem se po hypu trestala, měla jsem pocit selhání, strach z jídla navíc a výčitky. Dnes už vím, že hypoglykemie není slabost, ale signál, a že cukrovka není o dokonalosti, ale o reakci. 

Stejně tak jsem se musela naučit pracovat s vysokými hodnotami, které dokážou potrápit hlavu možná ještě víc než hypo, protože tam často naskočí myšlenky typu co jsem zase udělala špatně, proč to neumím líp a jestli tohle už není průšvih. Ale realita je taková, že vysoký cukr může způsobit jídlo, stres, hormony, nemoc, špatný spánek nebo prostě obyčejný život, a ne vždy je to o chybě. 

Když vidím vyšší číslo, snažím se zachovat klid, dát si vodu, projít se, pokud to jde, upravit inzulin podle toho, jak to mám nastavené, a hlavně se na to podívat s odstupem. Protože jedna vysoká hodnota není můj příběh, ale jen jedna kapitola. 

Naučila jsem se neřešit cukrovku stylem všechno nebo nic, ale spíš dlouhodobě, v souvislostech a s respektem k sobě. Protože tělo není stroj a já nejsem robot. Největší změna ale nebyla v jídle ani v inzulinu, byla v hlavě, v tom, že jsem k sobě přestala mluvit tvrdě a začala laskavě. Že jsem si dovolila nebýt dokonalá a pochopila, že cukrovka je maraton, ne sprint, a že klidná hlava, pravidelnost a obyčejná péče často udělají víc než honba za ideálním číslem. 

Ať už jdu nahoru nebo dolů, připomínám si, že nejsem svoje hodnoty, že dělám maximum, které v danou chvíli můžu, a že i to úplně stačí.