Diabetes a tetování: úvahy, strachy a realita. Proč jsem si nakonec tetování nedala.

Tetování jsem dlouho chtěla. Ne proto, že je "moderní", ale protože pro mě znamená příběh. Jenže pak je tu cukrovka. A s ní klasické otázky, které si jako diabetik kladu skoro u všeho:

Můžu? Je to bezpečné? Nezkomplikuju si tím život? Tak jsem si sedla, dala si kafe a začala nad tím přemýšlet víc do hloubky. 

Tohle je můj osobní pohled, žádné strašení, ale ani růžové brýle.

 "Diabetik a tetování? To asi ne…" to byla moje první myšlenka.

Upřímně? Můj první pocit byl strach. Strach z hojení, infekce, cukr lítající nahoru a dolů. Přesně ten typ situace, kdy tě cukrovka okamžitě vrátí nohama na zem. Pak jsem si ale řekla, že cukrovka mi už vzala dost věcí a nevezme mi i tohle. Pokud to jde udělat rozumně. Co jsem si musela ujasnit sama se sebou? Jak na tom opravdu jsem s kompenzací. Jestli zrovna nemám období únavy, stresu nebo rozhozených glykemií. Jestli chci tetování teď, nebo jen proto, že "by se mi líbilo" A tady je důležitá věc. Tetování není impulzivní rozhodnutí. U diabetika už vůbec ne. Na jaké místo si ho dát? Noha? Kotník? Chodidlo? Upřímně tam bych si to já osobně nedala. Ne proto, že by to nešlo, ale proto, že vím, jak zlobí hojení právě na nohách. Stačí otlak, škrábanec a už to řeším. Když už tetování, tak: místo s lepším prokrvením kde vidím, co se s kůží děje, kde se to nebude třít o boty, nebo oblečení.

 Tatér není jen tatér. Tady jsem měla jasno. Musím říct, že mám cukrovku. Bez výčitek, bez studu. Profesionální tatér to vezme normálně. Zeptá se, jak na tom seš. Přizpůsobí tempo, doporučí péči. Ten špatný nad tím mávne rukou. A to je přesně ten, ke kterému nechceš jít – s cukrovkou, ani bez ní. 

Hojení: disciplína level diabetik.

Hojení tetování je v podstatě malá otevřená rána. A my víme, že rány a vysoký cukr nejsou kamarádi. 

Co bych dělala já? 

Hlídla bych si glykemie víc než obvykle. Více bych pila (ano, i když se mi nechce). Poctivě bych mazala a neposlouchala bych žádné babské rady. Jakmile bych viděla zhoršující se zarudnutí, nebo bolest, která se spíš zhoršuje, mokvání nebo hnis řešila bych to hned. Ne za tři dny.

 Tetování jako "diabetická značka"? 

Někdo si nechává vytetovat nápis diabetik, nebo inzulín. Chápu to. Má to smysl. Ale beru to spíš jako doplněk, ne záchranu. Náramek, nebo průkaz v peněžence to je asi pořád jistější. 

Můj závěr? 

Tetování a cukrovka se nevylučují. Jen to není "jdu zítra, uvidíme". Je to o respektu k vlastnímu tělu.

Cukrovka mě naučila jednu věc. Neptat se, co všechno nemůžu, ale jak to udělat tak, aby mi bylo dobře i za měsíc, za rok. 

Shrnutí na závěr

 Nechci strašit. Nechci nikoho přesvědčovat, že tetování je špatně.     A už vůbec ne říkat, že diabetik nesmí mít tetování. Tenhle text je jen upozornění, ne varovný prst. Tetování je zásah do kůže. U někoho se zahojí bez problémů, u jiného to chce víc času a péče. A u diabetika je prostě férové říct nahlas, že hojení může být pomalejší, že tělo může reagovat citlivěji a vyplatí se plánovat víc než "na poslední chvíli". Pokud máš cukrovku dobře kompenzovanou, vybereš si profesionální studio, dáš tělu čas a péči, pak tetování není tabu. 

Já jen věřím, že lepší je jít do tetování připravená, než pak zbytečně řešit stres. Tohle není strašení. To je respekt k vlastnímu tělu a ten by měl mít každý z nás, s cukrovkou i bez ní. 

Proč jsem si nakonec tetování nedala... 

 Seděla jsem tam. V hlavě už hotový obrázek, v srdci lehké chvění. Tetovací studio vonělo čistotou, barvy byly připravené, návrh se mi líbil. A přesto… něco se ve mně zadrhlo. Nebyl to strach z bolesti. (no možná taky). Nebyla to ani nerozhodnost typu "co když se mi to za pár let nebude líbit". Bylo to něco hlubšího. Něco, co souvisí s cukrovkou a s tím, jak svoje tělo dnes vnímám. Strach, který se neřve, ale šeptá. Cukrovka mě naučila jednu věc a to že tělo není samozřejmost. Vím, jak dlouho se mi někdy hojí drobná ranka. Vím, jak dokáže jeden škrábanec na noze zaměstnat hlavu na několik dní. A vím, že tetování není jen obrázek, je to řízené poranění kůže. Najednou se mi v hlavě začaly objevovat otázky, které už nešly jen tak vypnout. Co když se to nebude hojit dobře? Co když se mi rozhodí cukry? Co když budu každé ráno kontrolovat ruku s lehkou panikou? A hlavně! Chci si k životu s diabetem přidat další věc, kterou budu hlídat? 

Respekt k tělu, ne slabost.

 Dřív bych si možná řekla: "Neblázni, tolik lidí to má." Dnes už to tak nemám. Dnes vím, že odmítnout něco není selhání. Změnit názor není slabost. Poslechnout svoje tělo je někdy ta největší odvaha. Cukrovka mi dala hodně omezení, ale taky jednu důležitou schopnost. Zastavit se a zeptat se sama sebe, jestli mi to opravdu stojí za to. 

Tetování...možná jednou. Ale ne teď. Neříkám "nikdy". Jen říkám ne teď. Možná přijde čas, kdy budu klidnější, budu mít lepší období a budu si jistá, že mi to přinese radost, ne starost. A možná taky ne. A i to je v pořádku.

 Co jsem si z toho odnesla? 

Že moje tělo už si prošlo mnoha trápeními. Že nemusím dokazovat odvahu jehlou v kůži. A že někdy je největší svoboda v tom, že si dovolím couvnout. 

 A na závěr...

 Tetování může být krásné. Pro někoho osvobozující, pro někoho léčivé. Pro mě tentokrát stačilo vědět, že mám na výběr a vybrala jsem si klid. A to je možná to nejhezčí, co mi cukrovka (paradoxně) dala.