Když přijdu k někomu na návštěvu a on neví že jsem diabetik a donese na stůl zákusky a chlebíčky, jak mu slušně říct že to jíst nebudu a neurazit ho...

Přijdu na návštěvu, těším se na lidi, na povídání a na chvíli normálnosti a pak se otevřou dveře a na stole přistanou zákusky, chlebíčky, sladké pití a ve mně se rozjede tichý vnitřní monolog, jestli teď budu vysvětlovat, obhajovat se nebo se tvářit, že si "jen dám později".
Dřív jsem to řešila omluvami typu, že nemám hlad, nebo že jsem jedla před chvílí, ale zjistila jsem, že to vlastně není fér ani ke mně ani k tomu, kdo si dal práci s pohoštěním.
Dneska říkám věci jednoduše a klidně, bez dramatu a bez pocitu viny, protože cukrovka není rozmar ani dieta na dva týdny.
Nejčastěji použiju větu "Vypadá to skvěle, fakt, ale já mám cukrovku a musím si hodně hlídat, co jím, tak si dneska dám jen kafe nebo čaj," a většinou tím téma skončí.
Když chci být ještě jemnější, přidám "Neber to prosím osobně, já to takhle mám pořád," čímž dávám jasně najevo, že nejde o odmítnutí člověka, ale o péči o sebe.
Někdy pomůže i humor, třeba "Kdybych si dala zákusek, můj glukometr by mi to pak celý večer připomínal," a atmosféra se hned uvolní.
Důležité je neomlouvat se za svoje zdraví, protože nikdo se neomlouvá za alergii na ořechy nebo za to, že nepije alkohol.
Když vidím, že je hostitel trochu zaskočený, ocením jeho snahu slovy "Strašně si vážím, že jsi něco chystal, jen tohle teď nejím," a tím uzavřu kruh slušnosti.
Postupně jsem pochopila, že slušnost není sníst chlebíček proti své vůli, ale říct pravdu klidně, lidsky a bez studu.
A víš co, většinou se pak stane něco hezkého, příště už na stole bývají i oříšky, sýr nebo zelenina a já mám pocit, že jsem nejen neurazila, ale možná i otevřela dveře k většímu pochopení. 💙