Jak cukrovku vysvětlit mému okolí, nebo v práci. Co mi cukrovka dala i vzala.

Jak vysvětlit cukrovku svému okolí nebo v práci je pro mě někdy těžší než samotné píchání inzulínu, protože lidé vidí jen to že "si něco měřím" nebo "si píchám" ale už nevidí ten neustálý přepočet v hlavě, tu zodpovědnost, to že moje tělo bez mé pomoci neumí hospodařit s energií tak jak má. 

A já jsem se naučila, že nejlepší je mluvit jednoduše a lidsky a bez studu říct, že cukrovka není o tom že jsem jedla moc sladkého, ale že je to chronické onemocnění při kterém si musím hlídat hladinu cukru v krvi, stejně samozřejmě jako si někdo jiný bere prášky na tlak.

V práci se mi osvědčilo říct to rovnou na začátku klidně jen větou že mám cukrovku a občas si budu měřit cukr, nebo si dám svačinu i když není pauza protože tím předcházím problémům a není to žádná výsada ale prevence hypoglykémie. 

Zjistila jsem že když mluvím klidně a věcně lidé většinou reagují úplně normálně a často je to spíš jejich nevědomost, než zlá vůle, když se ptají jestli "to můžu jíst" nebo jestli jsem si to "nezpůsobila sama". 

Naučila jsem se vysvětlovat že můžu jíst téměř všechno, ale záleží na množství a načasování a že cukrovka je o rovnováze ne o zákazech a že někdy můžu vypadat unaveně, nebo nesoustředěně a není to lenost ale rozhozená glykemie. 

Okolí také říkám, že největší pomoc pro mě není kontrola toho co mám na talíři, ale respekt když si potřebuji změřit cukr, nebo si na chvíli sednout a dát si hroznový cukr. 

Pochopila jsem, že čím víc to tajím tím víc vzniká nedorozumění a napětí a že otevřenost mi paradoxně dává větší klid i sebevědomí, 

Cukrovka je součást mého života ale není to celá moje osobnost a když ji vysvětluji ostatním tak to nedělám proto abych se obhajovala, ale proto abych nastavila hranice a vytvořila bezpečný prostor pro sebe. Protože já s ní žiju každý den a potřebuji aby lidé kolem mě věděli, že někdy potřebuji svačinu hned teď ne za deset minut, že pípání senzoru není zvonění telefonu a že když odmítnu zákusek tak to není nezdvořilost ale péče o vlastní zdraví. 

A čím víc jsem sama se sebou smířená, tím přirozeněji to dokážu vysvětlit i ostatním bez studu, bez omlouvání a bez pocitu že někoho obtěžuji, protože moje zdraví je důležité a já už se za něj omlouvat nebudu a nechci.

Co mi cukrovka dala a co mi vzala je otázka na kterou bych dřív odpověděla jen se slzami v očích protože první roky jsem viděla hlavně to co mi sebrala a měla jsem pocit že mi někdo bez ptaní změnil celý život. 

Vzala mi bezstarostnost kdy jsem si nemusela rozmýšlet co sním a kdy se najím a jestli budu mít dost proužků v kabelce. 

Vzala mi spontánnost kdy jsem mohla vyběhnout z domu bez přemýšlení jestli mám u sebe hroznový cukr a inzulín a taky mi vzala kus klidu protože jsou noci kdy se budím a kontroluji čísla místo toho abych jen spala. 

Vzala mi pocit že moje tělo funguje samo a že se na něj můžu stoprocentně spolehnout a někdy mi bere i energii když se snažím dělat všechno správně a stejně to nevyjde podle představ a glykemie si dělá co chce. 

Ale když jsem přestala bojovat jen proti ní a začala ji brát jako součást sebe tak jsem začala vidět i to co mi dala a to je síla o které jsem nevěděla že ji mám protože žít s cukrovkou znamená každý den vstát a převzít zodpovědnost. 

Dala mi disciplínu a naučila mě plánovat a přemýšlet dopředu. 

Dala mi větší citlivost k vlastnímu tělu protože dnes poznám i malé signály které bych dřív ignorovala. 

Dala mi pokoru, protože jsem pochopila, že zdraví není samozřejmost a že čísla na glukometru nejsou o tom jestli jsem dobrá, nebo špatná ale o tom že jsem člověk. 

Dala mi empatii k druhým lidem kteří si nesou něco svého co není na první pohled vidět. 

Dala mi odvahu mluvit otevřeně o věcech o kterých se dřív mlčelo a naučila mě nastavovat hranice protože už se neomlouvám za to že se potřebuji najíst nebo si píchnout inzulín. 

Cukrovka mi vzala iluzi dokonalé kontroly, ale dala mi opravdovost a vnitřní sílu a možná právě díky ní dnes dokážu být víc sama sebou než kdy dřív. Protože jsem si prošla obdobím strachu vzteku i smutku a přesto tu stojím a žiju a směju se a tvořím a i když bych si ji sama nikdy nevybrala tak mě naučila vážit si obyčejných dní kdy jsou čísla klidná a já se cítím dobře. 

A možná právě to je její největší dar, že mě naučila vidět hodnotu v obyčejnosti a v tom že každý den kdy to zvládnu je malým vítězstvím které stojí za to si připomenout.