Jsem diabetik a večer mám největší hlad. Jak předejít noční hypoglykémii.
Jsem diabetik a večer mám největší hlad a dlouho jsem si to vyčítala.
Říkala jsem si že jsem slabá že nemám disciplínu že ostatní to přece zvládají a já zase ne.
Večer jsem byla celý den hodná jedla rozumně hlídala sacharidy počítala přemýšlela a pak přišla noc a s ní hlad který nešel ignorovat.
Nebyl to hlad na sladké nebyl to rozmar byl to hluboký tělesný pocit že něco chybí.
A čím víc jsem si zakazovala tím víc na mě tělo křičelo.
Postupně mi došlo že večerní hlad není selhání ale signál.
Signál že jsem přes den jedla málo nebo moc dietně.
Signál že jsem byla ve stresu celý den a večer konečně polevilo napětí.
Signál že hladina cukru kolísala a tělo si říká o jistotu.
Někdy je to i únava protože když jsem unavená tělo si plete energii s jídlem.
U diabetika je večer specifický protože inzulin ještě pracuje pohyb ze dne se sčítá a hormony se mění.
Tělo se připravuje na noc a chce mít klid a bezpečí.
A jídlo je pro tělo jedna z forem bezpečí.
Největší změna přišla ve chvíli kdy jsem si přestala hlad vyčítat a začala ho poslouchat.
Místo otázky proč zase žeru jsem se ptala co mi dnes chybělo.
Zjistila jsem že když mám přes den dost bílkovin a normální jídla večer se hlad zklidní.
Když večeři neodkládám a nebojím se jí není už potřeba dojíst půl lednice.
Když si dovolím malou plánovanou večerní svačinu necítím selhání ale péči.
Dnes už vím že večerní hlad ze mě nedělá špatného diabetika.
Dělá ze mě člověka který má tělo hormony a dlouhý den za sebou.
A že cukrovka nepotřebuje tresty ale pravidelnost klid a pochopení.
Večer už se nebiju v hlavě ale dávám si otázku co mi pomůže aby noc byla klidná.
Protože cílem není vydržet hlad ale žít s tělem ne proti němu. 💙❤⏰🌜🌮
Jak předejít noční hypoglykémii
Noční hypoglykémie mě naučila jednu věc že noc není o hrdinství ale o péči.
Dřív jsem chtěla usínat s hezkým číslem a měla jsem pocit že jíst večer je chyba jenže tělo má vlastní plán a ten se často ozývá až když zhasneš.
Zjistila jsem že když celý den jedu rozumně ale intenzivně večer si tělo řekne o jistotu a když ho ignoruju v noci mě vzbudí hypo.
Tak jsem přestala bojovat a začala přemýšlet co mi pomůže spát a ne co by se "mělo".
Před spaním se vždycky kouknu na glykémii ale nehledám dokonalost hledám směr jestli padá drží se nebo kolísá.
Když je níž nebo mám za sebou hodně pohybu beru to jako signál že malá svačina je prevence ne selhání.
Nejhorší pro mě bylo jít spát hladová protože hlad a hypo si tělo plete a v noci je zmatek.
Večerní svačina u mě není sladkost ale kombinace která drží.
Třeba půl krajíce chleba s tvarohem nebo lučinou.
Malý jogurt řeckého typu a pár ořechů.
Plátek sýra a k tomu pár kousků jablka.
Rýžový chlebíček s arašídovým máslem.
Půl banánu s bílým jogurtem.
Když mám pocit že cukr může padat víc volím něco s trochou sacharidů když spíš kolísá přidám bílkovinu nebo tuk.
Hodně mi pomohlo mít svačinu plánovanou a ne jako záchranu ve stresu.
Když vím že ji mám připravenou nejdu do postele s napětím a tělo se uklidní dřív než vůbec něco sním.
A někdy si ji ani nedám ale ten pocit že můžu dělá strašně moc.
Dnes už vím že noční hypo není moje chyba ale informace.
Informace že bazál pohyb nebo den byl moc.
A že nejlepší prevence je naslouchat ne se trestat.
Cílem není vydržet noc bez jídla ale probudit se ráno v klidu bez strachu a bez hypa.
