Když nohy bolí a vím, že v tom má prsty cukrovka

Cukrovka se neptá, jestli se mi to hodí. Někdy je tichá, jindy o sobě dá vědět způsobem, který nejde ignorovat. A u mě to často odnášejí nohy. Dívám se na ten obrázek a vidím v něm přesně ty dny, kdy si říkám "už zase." Bolí mě koleno mám v něm artrózu a mám poškozenou chrupavku. Svaly neskutečně pálí, i když jsem si vlastně dala pozor. A večer přijde ten známý neklid. Nohy jako by měly vlastní hlavu. Koleno, které není jen "unavené" .Bolest kolene u mě není jen o věku nebo špatném kroku, nebo artróze. Vím, že cukrovka dělá svoje. Záněty, horší regenerace, citlivost kloubů… Stačí maličkost a tělo reaguje víc, než bych čekala. Každý krok mi připomíná, že se musím hlídat víc než ostatní. Pálení svalů je signálem, že něco není v rovnováze. To pálení není klasická svalová bolest. Je jiné. Hlouběji uložené. Někdy přijde po dni, kdy byl cukr rozházený, jindy úplně nečekaně. Tělo si prostě pamatuje. A svaly to dávají najevo dřív, než bych chtěla. Neklidné nohy a večery bez klidu mám tak třikrát do měsíce. Večer by měl být čas odpočinku. Jenže právě tehdy se často ozvou nohy nejvíc. Pocit neklidu, mravenčení, nutkání pořád hýbat nohama. Vím, že i tohle může s cukrovkou souviset. Nervy jsou citlivější, reagují přehnaně. A spánek? Ten si někdy musím doslova vybojovat. Otoky bývají, jako tiché varování. Beru je opravdu vážně. Nejen proto, že nejsou příjemné, ale proto, že vím, že u diabetika nejsou "normální". Když jsou nohy těžké, napjaté a zůstávají po ponožkách otisky, beru to jako signál, že je čas zpomalit. A víc poslouchat tělo, ne hlavu.

 Co jsem se díky cukrovce naučila?

 Cukrovka mě naučila jednu důležitou věc.  Nepřecházet signály těla. Když nohy bolí, neznamená to, že jsem slabá. Znamená to, že moje tělo bojuje a potřebuje podporu. 

Co mě pomáhá?

Hlídat si cukry protože rozdíl je opravdu znát. Dávat nohám odpočinek bez pocitu viny.        Řešit bolest včas, ne až když je nesnesitelná. Mluvit o tom i když to není "hezké téma". Tenhle obrázek je pro mě připomínkou, že cukrovka není jen o číslech na glukometru. Je o nohách, které mě nosí. O bolesti, která někdy brzdí. Ale i o tom, že se pořád učím hledat rovnováhu – mezi péčí o sebe a obyčejným životem. 

Pokud to máš podobně, chci ti říct jedno.

Nejsi přecitlivělá. Nejsi líná. A už vůbec v tom nejsi sama.