Kempování, rybaření a cukrovka u Sázavy. Co si beru s sebou za jídlo na týden pod stan.

Kempování jsem si dlouho spojovala s nepohodlím, spaním jen tak, nepravidelným jídlem a rozházeným režimem a upřímně když k tomu přidám cukrovku, znělo mi to spíš jako špatný nápad než dovolená.

Pak ale přišla Sázava, rybaření, klid, můj přítel Pavel, náš pes Bady a já pochopila, že to jde a že to může být dokonce krásné. 

U vody plyne čas jinak a neřeší se hodiny, ale světlo, poslouchám hladinu řeky, ticho přerušené jen šplouchnutím ryby nebo tím, že Bady právě objevil klacek století. 

U Sázavy se mi dýchá jinak a ten dech je hlubší a klidnější, jako by tělo konečně vědělo, že může na chvíli povolit. Když postavíme stan, rozložíme stolek a židličky, Pavel chystá pruty a Bady už běží k vodě, cukrovka se zmenší a nezmizí, ale přestane být hlavní postavou.

Rybaření mám v krvi, protože my nejsme víkendoví rybáři, u nás chytá táta, brácha, strýc, moje děti, můj přítel Pavel a chytám i já.

Někdy jen sedím, poslouchám vodu a fotím, protože foťák je pro mě způsob, jak být ještě víc tady a teď a dívat se nejen očima, ale i celým srdcem. Bady leží vedle mě a občas mě postrčí čumákem, jestli už bychom zase neměli jít k vodě, Pavel mlčí a sleduje splávek a já sleduju jeho a svět je na chvíli přesně takový, jaký má být. Fotím jeho úlovky, jeho radost, Badyho strkajícího čumák do vody a jindy si sama nahodím prut bez spěchu, bez výkonu a jen proto, že chci a že to miluju. 

Když Pavel chytá a já sedím na dece s nohama v trávě a Bady u mě, nejsem diabetik, jsem to prostě já. Cukrovka je se mnou, ale není to hlavní téma a je to jen něco, co občas zkontroluju, upravím a vezmu v potaz stejně jako počasí, nebo proud řeky. U vody se všechno zpomalí a přesto musím být pozorná, hlídám si inzulín v chladicím pouzdře ve stínu, vodu mám pořád po ruce, malou svačinu na dece a cukry kontroluju častěji, protože plavání, chůze a horko dělají svoje. 

Nedělám z toho vědu, protože nechci, aby mi cukrovka kradla tenhle klid. Když cítím, že toho bylo dost, jdu z vody ven, když cítím, že mám cukr níž, dám si sousto a když jsem výš, nadechnu se a nechám to být. 

Rybaření na Sázavě mi dává pocit, že tam patřím a že cukrovka je součást mého života, ale neurčuje ho. Připomíná mi, že klid a příroda mají větší sílu než tabulky a grafy a že rodinné geny se dědí a u nás je to láska k vodě. K Sázavě se vracím, protože tady nejsem ta s cukrovkou, ale žena, rybářka, parťačka, psí máma a dcera rybáře. I když si večer v kempu kontroluju cukr při světle čelovky, dělám to s klidem, protože vím, že žiju přesně tak, jak chci. Jsem tu s dekou ve stínu, inzulínem v pouzdře, prutem v ruce a vodou, která mi připomíná, že život nemusí být dokonalý, ale má být opravdový. 

Bady je kapitola sama pro sebe, hlídá deku, hlídá nás, hlídá svačinu 😀 a hlavně mě rozhýbe krátkými procházkami, házením klacku a skákáním do vody, což je pohyb, který cukrovce většinou svědčí. 

Díky kempování jsem se naučila, že mě cukrovka nemusí omezovat, když ji respektuju, že největší riziko je stres a ne stan, že není slabost říct si teď si dám pauzu a že obyčejné věci jako partner, voda, pes a ticho léčí víc než dokonalé hodnoty v aplikaci. 

Pokud máte cukrovku a váháte, jestli je kempování, rybaření nebo víkend na divoko pro vás, možná to nebude podle Instagramu, ale může to být přesně podle vás. S dekou ve stínu, partnerem po boku, inzulínem v pouzdře, psem u nohou a klidem v hlavě, a to za to stojí.🥰💙❤🚗🌞⛈🏖🐶🐌🐛🦋🦟💏 🎣🎪 

Co si beru s sebou za jídlo na týden pod stan (když mám cukrovku, není obchod ani lednice) 

Když jedeme pod stan k řece, většinou to znamená jedno: žádný obchod za rohem, žádná lednice, žádné "skočím si něco koupit". 

A protože mám cukrovku, nemůžu to nechat jen na pocitu hladu. Ale zároveň nechci jíst celý týden jen suché rohlíky a stresovat se. Postupně jsem si našla systém, který mi funguje u vody, v horku i bez elektřiny. 

Jak nad jídlem přemýšlím? 

Neřeším dokonalost. Řeším stabilní cukry, jídlo, které vydrží, co zvládnu sníst i v horku, abych nemusela pořád vařit.

Většina věcí je trvanlivá skladná použitelná i při hypo.

Základ, bez kterého nejedu.

 Tohle balím vždycky, i kdybych jela jen na pár dní. 

Pečivo a sacharidy, celozrnný chléb (vydrží déle než rohlíky). Knackebrot / žitné plátky, tortilly (skvělá záchrana), ovesné vločky.  Tuky a bílkoviny, ořechy (nesolené i lehce slané) arašídové nebo mandlové máslo. Trvanlivé salámy které nenecháváme v horku na slunci! Náš malý fígl je, že máme salámy v uzavíratelných sáčcích pořádně utěsněné a vložené do vezírku těsně pod břehem ve vodě a zajištěné rybářskou vidličkou, aby neuplavaly. Tuňák ve vlastní šťávě / sardinky, trvanlivé paštiky (malá balení).

 Co beru místo "lednicových" věcí?

Bez lednice to jde. Jen jinak. Mléčné alternativy, jako trvanlivé mléko, nebo rostlinné mléko. Proteinové nápoje v malých baleních. Vejce. Ano, vejce beru. Vydrží i několik dní bez lednice, když nejsou na přímém slunci. Skvělá snídaně i večeře. Ovoce a zelenina, co přežije stanování. Neberu věci, co se hned kazí. Beru jablka,  pomeranče,  rajčata, okurky, cibuli a mrkev. A k tomu sterilovanou zeleninu, luštěniny v plechu kysané zelí (malé balení). 

Teplé jídlo bez složitostí 

Vaříme na plynovém vařiči těstoviny, rýži, kuskus, instantní polévky (hlídám sacharidy), hotová jídla v konzervě (guláš, fazole, čočka). Neřeším dietní dokonalost. Řeším funkčnost. 

Hypo balíček (ten mám pořád u sebe) 

Tohle není jídlo "když mám hlad", ale pojistka. Hroznový cukr, džus v krabičce, sušené ovoce, sušenky, med v malém balení. Jedna část je u mě, druhá v bivaku.

Jak to skladuju? 

Vše ve stínu. Jídlo rozhodně oddělené od inzulínu. Malé dávky rovná se menší riziko zkažení. Uzavíratelné boxy (hlavně kvůli psovi ).

 Co jsem se naučila?

 Hlad je nepřítel dobrých cukrů. Pod stanem jím jednodušeji, ale pravidelněji. Stres z jídla dělá horší glykemii, než konzerva. Plán není omezení, ale svoboda. 

Proč tohle píšu?

 Protože vím, že spousta diabetiků si řekne: "Bez obchodu a lednice? To radši nepojedu." Ale jede to. A dá se to zvládnout tak, aby sis ten týden u vody fakt užila. S dekou ve stínu. S klidem v hlavě. A s jídlem, na které se můžeš spolehnout