Proč mají lidé s cukrovkou často pořád hlad

Jedna z věcí, která mě na začátku cukrovky překvapila, byl hlad. Ne takový ten obyčejný hlad, kdy víte, že je čas na oběd. Myslím ten zvláštní pocit, kdy máte pocit, že jste jedli, a přesto byste si dali něco dalšího.

Pamatuju si, jak jsem si říkala: "To přece není možné. Vždyť jsem před chvílí jedla." Jenže tělo jako by říkalo něco jiného.

Časem jsem pochopila, že u cukrovky není hlad jen o žaludku. Velkou roli hraje hladina cukru v krvi.

Když cukr v krvi rychle stoupne a pak zase klesne, tělo to často vyhodnotí jako signál, že potřebuje energii. A tak pošle jednoduchou zprávu: najdi jídlo. Někdy je to skoro až zvláštní, protože člověk vlastně není fyzicky prázdný, ale mozek má pocit, že energie chybí.

U mě se to často dělo hlavně po jídlech, která obsahovala víc rychlých sacharidů. Chvíli bylo všechno v pořádku, pak přišel propad energie a najednou jsem měla chuť otevřít lednici. A kdybych tehdy nevěděla, co se děje, myslela bych si, že prostě nemám disciplínu.

Jenže to tak jednoduché není.

S cukrovkou se tělo někdy chová trochu jinak. Energie sice v krvi je, ale buňky ji neumí dobře využít, a tak mozek dál vysílá signál, že potřebuje víc. Výsledkem může být právě ten zvláštní hlad, který přichází někdy i krátce po jídle.

Velkou roli hraje také složení jídla. Když jsem začala víc sledovat, co vlastně jím, všimla jsem si zajímavé věci. Po jídlech, kde byla zelenina, bílkoviny a trochu tuků, jsem byla dlouho v klidu. Žádný velký hlad, žádné nájezdy na kuchyň.

Ale když jídlo stálo hlavně na sacharidech, hlad se často ozval mnohem dřív.

Postupně jsem si začala všímat ještě jedné věci. Hlad není vždy jen fyzický. Někdy je to únava, stres nebo zvyk. Když člověk dlouho řeší cukrovku, počítá sacharidy a přemýšlí nad jídlem skoro celý den, může mít pocit, že na jídlo myslí pořád.

A právě proto mi hodně pomohlo vrátit se k jednoduchosti. Neřešit jídlo každou hodinu, ale snažit se jíst tak, aby tělo dostalo všechno, co potřebuje. Opravdové jídlo. Zeleninu, bílkoviny, normální porce.

Možná to zní obyčejně, ale často právě tohle funguje nejlépe.

Cukrovka mě naučila jednu zvláštní věc. Hlad není nepřítel. Je to spíš signál těla, že něco není úplně v rovnováze. Někdy jde o hladinu cukru, někdy o složení jídla a někdy o to, že jsme jen unavení a potřebujeme zpomalit.

Dnes už ten pocit znám. Když přijde, snažím se nejdřív zastavit a zeptat se sama sebe:
Je to opravdu hlad? Nebo jen tělo reaguje na výkyv cukru?

A právě tohle malé zastavení mi často pomůže víc než jakákoliv dieta.