Diabetik a sebeláska. Ano, jde to dohromady.

Dlouho jsem měla pocit, že sebeláska a diabetes nejdou dohromady. Jak bych mohla mít ráda svoje tělo, když "nefunguje správně"? Když potřebuje inzulín. Když mě někdy zradí vysokým cukrem bez varování. Když mě budí v noci hypoglykemie a přes den unavuje víc, než bych chtěla přiznat.

Sebekritika mi šla vždycky lépe než laskavost.

Každý vyšší cukr jsem brala jako osobní selhání. Každou chybu v odhadu sacharidů jako důkaz, že nejsem dost disciplinovaná. Místo podpory jsem si dávala tlak. Místo pochopení tvrdost. A myslela jsem si, že mě to udrží "v lati".

Jenže dlouhodobě mě to spíš ničilo.

Sebekontrola je u diabetu nutná. To je realita. Měřit, počítat, reagovat. Ale sebeláska je něco jiného. To je způsob, jakým se sebou mluvím, když se něco nepovede. Jestli si řeknu "zase jsi to pokazila", nebo "dobře, dneska to nevyšlo, pojď to upravit".

Začala jsem si všímat, jakým tónem k sobě mluvím. A byla jsem překvapená, jak přísná umím být. Nikdy bych takhle nemluvila na kamarádku. Nikdy bych jí neřekla, že je neschopná, protože má jeden den horší hodnoty. Tak proč to říkám sobě?

Sebeláska pro mě dnes není o afirmacích před zrcadlem. Je o malých rozhodnutích. Dát si pauzu, když jsem unavená. Neřešit každý výkyv dramatem. Dopřát si jídlo bez pocitu viny. Říct si, že i s diabetem jsem dost.

Moje tělo možná potřebuje víc péče než jiné. Ale pořád je to moje tělo. Nese mě každý den. Učí mě trpělivosti. Učí mě vnímat souvislosti. Učí mě zpomalit.

A možná právě díky diabetu jsem se naučila větší vnímavosti k sobě. Většímu respektu. Větší pokoře.

Sebeláska neznamená rezignaci. Neznamená, že přestanu hlídat hodnoty. Znamená, že to dělám z respektu, ne ze strachu. Že se o sebe starám proto, že si to zasloužím, ne proto, že musím.

Diabetes mi vzal pocit bezstarostnosti. Ale dal mi možnost naučit se mít se ráda jiným, hlubším způsobem.

A ano. Jde to dohromady. 💛