Co bych si přála vědět hned po diagnóze diabetu. Co bych dnes řekla svému tehdejšímu já.

 Přála bych si vědět, že ten moment, kdy mi to řekli, a mně se stáhl žaludek a v hlavě bylo prázdno, nebyl začátek konce. Jen začátek úplně nové kapitoly, na kterou mě nikdo nepřipravil. 

Přála bych si vědět, že když jsem se doma rozbrečela nad talířem, nebyla jsem slabá. Byla jsem zahlcená. A to je sakra rozdíl. 

Přála bych si vědět, že nemusím hned vědět, co jíst, kolik jíst a kdy jíst. Že není potřeba druhý den po diagnóze mít všechno "pod kontrolou". Že kontrola se učí pomalu. A že někdy stejně uteče.

Přála bych si vědět, že čísla na glukometru nejsou vysvědčení. Neříkají, jestli jsem byla hodná nebo špatná. Jen mi říkají, co moje tělo právě dělá. 

Přála bych si vědět, že jídlo se nemusí změnit ve strašáka. Že se nemusím bát každého sousta. Že strach z jídla je pochopitelný – ale nemusí zůstat navždy. 

Přála bych si vědět, že únava, která mě občas přepadla, nebyla lenost. Že to nebylo "musíš se víc snažit". Ale že diabetes prostě bere energii. I tu v hlavě. 

Přála bych si vědět, že je v pořádku říct: "Dneska toho mám plný zuby." Že nemusím být pořád silná. Že i silní lidi mají dny, kdy chtějí všechno hodit za hlavu. 

Přála bych si vědět, že se časem přestanu tolik kontrolovat. Že jednoho dne si uvědomím, že už nepřemýšlím nad každým jídlem, každým krokem, každým číslem. 

A nejvíc bych si přála vědět, že diabetes mi nevezme radost ze života. Možná mi ji občas zkomplikuje. Možná mě někdy zpomalí. Ale nevezme. Že budu pořád já. Jen o něco citlivější. O něco všímavější. A paradoxně – možná i silnější. 🌹

Co bych dnes řekla svému tehdejšímu já 

Ahoj. 

Vím, že teď sedíš doma, koukáš do prázdna a máš pocit, že se ti svět trochu rozpadl. Chci ti říct jednu věc hned na začátku: Zvládneš to. Ne dokonale. Ne bez slz. Ale zvládneš. Vím, že máš strach z jídla. Že máš pocit, že cokoliv sníš, uděláš špatně. Ale jídlo se znovu stane jen jídlem. Ne nepřítelem. Ne hrozbou. Jen součástí dne. Vím, že se budeš zlobit na svoje tělo. Budeš mít pocit, že tě zradilo. Ale jednou pochopíš, že se tě jen snaží chránit, jak nejlíp umí. Budeš mít dny, kdy tě čísla úplně rozloží. A pak přijdou dny, kdy je vezmeš s klidem. A věř mi – těch klidných dnů bude víc. Chci ti říct, že nemusíš všechno držet sama. Že je v pořádku říct si o pomoc. Že slabost není přiznat, že už nemůžeš. Jednou přijde moment, kdy si uvědomíš, že diabetes není první věc, kterou o sobě říkáš. Že jsi pořád ty. Se svými sny, radostí, chutí do života. A až budeš mít pocit, že už to nezvládáš, vzpomeneš si na tenhle hlas. Na sebe z budoucnosti, která stojí pevněji, než si teď dokážeš představit. Tak se nadechni. Nemusíš být dokonalá. Stačí být tady. Den po dni. 

                                                          S láskou Ty, která už ví, že to jde 💖.