Práce na zahradě

Zahrada a cukrovka 

Pro někoho práce, pro mě terapie. A od chvíle, kdy žiju s cukrovkou, je pro mě zahrada ještě víc než jen místo se záhony. Když vejdu na zahradu, zpomalím. Vypnu hlavu. Tělo se začne hýbat tak nějak přirozeně bez tlaku, bez výkonu. A přesně to mi s cukrovkou dělá dobře. Pohyb, který nebolí Na zahradě se hýbu "nenápadně". Přesazuju, zalévám, ohýbám se, chodím sem a tam. Žádná posilovna, žádné stopky. A přesto rozhýbu klouby, rozhýbu svaly a často si všimnu, že cukr reaguje líp, než po nuceném cvičení. Není to dřina.    Je to život. Hlava má klid a cukr to pozná. Stres a cukrovka nejsou kamarádi. To už vím dávno. Na zahradě, ale stres nemá šanci. Hlína voní, ptáci si jedou svoje, nic tu po mně nekřičí. A když je klid v hlavě, často je klidnější i glykemie. Ne vždy ideální, ale čitelnější. A to je pro mě důležité. 

Jídlo na zahradě tu má svůj příběh. Když si utrhnu vlastní bylinky, nebo zeleninu, jím jinak. Pomaleji. Vědoměji. Neřeším jen sacharidy, ale i to, odkud jídlo je. A to mi s cukrovkou pomáhá víc, než jsem čekala. Nemusím mít dokonalý talíř. Stačí opravdový. Učím se poslouchat tělo. 

 Na zahradě víc vnímám signály. Když jsem unavená jdu si klidně sednout. Když cítím slabost zkontroluju cukr. Když pociťuji hlad, nenechám to zajít daleko a jdu se v klidu najíst.  Zahrada mě učí být k sobě laskavější. A to je u diabetu někdy ta nejtěžší disciplína.

 Moje malá výzva pro tebe

 Jestli máš zahradu, balkon, dvorek… zkus si tam dnes jen na chvíli sednout. Bez mobilu. Bez výkonu. A všímej si, co dělá tvoje tělo. A jak se cítíš ty. Protože cukrovka není jen o číslech. Je i o tom, kde a jak žijeme.

Na závěr… 

 Práce na zahradě mě vždycky vrátí k sobě. K zemi pod rukama, k dechu, k tichu. S cukrovkou jsem se naučila, že zahrada není o výkonu ani o tom, kolik toho stihnu. Je o rytmu, trpělivosti a respektu k tělu. Úplně stejně jako život s cukrovkou. Zkus si při příští práci na zahradě jít vlastním tempem, dělat častější pauzy, vnímat slunce, vítr a vůni hlíny. Zkus poslouchat své tělo, ne hodinky. A když přijde únava, dovol si sednout. Dát si čaj. Podívat se kolem sebe. Zahrada počká. Tvoje zdraví je důležitější, než jakýkoli záhon.

Co mě zahrada naučila o cukrovce? 

 Cukrovka mě naučila hodně věcí. Ale některé z nich mi nejvíc došly právě na zahradě. Ne v ordinaci, ne z tabulek. V tichu mezi záhony. Ne všechno jde urychlit. Na zahradě nic neuspěcháš. Můžeš se snažit sebevíc, ale semínko prostě potřebuje čas. A cukrovka je v tomhle úplně stejná. jeden den jsou hodnoty krásné druhý den nechápeš, co se stalo a není to tvoje selhání. Stejně jako když rostlina jeden den vadne. Neznamená to, že jsi špatná. Jen potřebuje něco jiného – vodu, klid, čas. Dokonalost neexistuje. Na zahradě není všechno rovné, stejně vysoké a bez chybičky. A přesto je krásná. S cukrovkou jsem dlouho chtěla "dokonalé hodnoty". Teď už vím, že důležitější je trend, než jeden výkyv. Důležitější je pohoda než honba za ideálem a důležitější je žít než se pořád kontrolovat.  Zahrada mě naučila upustit tlak. Každý den je jiný Jednou mám sílu rýt, jindy jen sedím a koukám. A obojí je v pořádku. S cukrovkou nemusím jet pořád na plný výkon. Někdy zvládnu víc pohybu, někdy jen základ, někdy prostě nic. I odpočinek je součást péče o sebe. Stejně, jako na zahradě. Naslouchám svému tělu. Na zahradě jsem si začala víc všímat těla.  Učím se reagovat dřív, než mě tělo zastaví samo. 

 Moje osobní pravda

 Zahrada mi připomíná, že cukrovka není boj. Je to vztah. Někdy náročný, někdy klidný, někdy o kompromisu. A když o sebe pečuju s lehkostí, tělo mi to často vrací. 

 Malá výzva na závěr 

Zkus si dnes najít jedno místo, kde je ti dobře. Nemusí to být zahrada. Stačí klid. A dovol si tam jen být. Bez výkonu. Bez výčitek. 

Protože i tohle je péče o cukrovku.