Procházka s foťákem

Fotografování a procházka. Když pohyb dává smysl a cukrovka má pauzu.

 Nechodím ven proto, abych splnila plán. Jdu ven proto, že tam na mě čeká klid. Fotoaparát v ruce, pomalá chůze, oči otevřené dokořán. Fotografování a procházka se pro mě staly přirozeným pohybem, který mi s cukrovkou opravdu pomáhá. Bez nátlaku. Bez výkonu. Bez "musím". Pomalu, ale vědomě. Když fotím, nespěchám. Zastavím se. Dívám se. Čekám. A právě tohle tempo je pro moje tělo ideální. Nevyčerpává mě, ale rozhýbe. Cukr se často uklidní přirozeně žádný skok, žádné drama. Fotografování mě nutí být tady a teď. A cukrovka má ráda klid. Příroda je jako lék bez receptu. Rybník, kopec, obloha, srnky, ptáci… Každá procházka je jiná. Někdy si domů přinesu fotku, jindy jen dobrý pocit. A obojí se počítá. Stres mi zvedá cukr víc než jídlo. A právě focení v přírodě mi pomáhá stres pustit. Dýchám pomaleji. Myšlenky se ztiší. Tělo se uvolní. Pohyb, který si nehlídám stopkami. Nepotřebuji hodinky ani aplikaci. Někdy je to 20 minut, jindy hodiny. Záleží na dni, energii, cukru. Když je glykémie vyšší, jdu klidně. Když cítím, že klesá, zvolním nebo se vrátím. Učím se cukrovku poslouchat, ne s ní bojovat.

 Fotografování jako motivace

 Jsou dny, kdy bych bez fotoaparátu ven nešla. Ale když vím, že možná potkám srnku, ptáka nebo hezké světlo nad rybníkem, boty se obouvají samy. A to je pro mě důležité najít pohyb, který mě těší, ne unavuje. 

Malá výzva pro tebe

 Vezmi si dnes nebo zítra něco, co tě baví – fotoaparát, mobil, jen oči. Jdi se projít. Zastav se. Podívej se kolem sebe. A dovol si pohyb, který je radost, ne povinnost. Cukrovka je součást života. Ale procházka a fotografování mi připomínají, že život je mnohem víc než čísla.