Psaní deníku a diabetik- Deník je moje zpovědnice. Deník ví, co myšlenky nahlas nepoví.

Jsou večery, kdy si sednu s hrnkem čaje, glukometrem položeným vedle sebe a deníkem. Nebo dny kdy sedím na zahradě otevřu svůj deník a je to vlastně ten nejupřímnější rozhovor, jaký během dne vedu, protože jako diabetik jsem pořád v nějakém režimu, pořád něco počítám, přemýšlím, hlídám, koriguju a přes den jedu tak trochu na výkon, ale když píšu, tak najednou nemusím být silná ani rozumná ani edukovaná, můžu být jenom já, unavená, vděčná, naštvaná, hrdá, někdy všechno dohromady. 

Psaní deníku pro mě není žádná ezoterika ani motivační poučky z Instagramu, je to obyčejná potřeba vypsat ze sebe ten chaos kolem glykémií, hypo stavů, vysokých ranních cukrů, které mě umí rozhodit víc než špatná zpráva, a zároveň si připomenout, že i když mi čísla někdy utečou, nejsem to já, kdo selhává, ale jen moje tělo, které se snažím každý den pochopit o trochu víc. 

Jsou dny, kdy si zapíšu jen pár vět o tom, že jsem to dnes zvládla, že jsem si píchla inzulín včas, že jsem se nepřejedla ze stresu, že jsem šla na procházku i když se mi nechtělo, a pak jsou dny, kdy píšu dlouho a bolí to, protože přiznat si strach z budoucnosti, z komplikací, z toho, jestli to dělám dost dobře, není jednoduché, ale právě tím, že to dostanu na papír, přestane to být tak obrovské. 

Deník je pro mě místo, kde si dovoluju nebýt jen "ta silná diabetička, co všechno ví", ale normální ženská, která má někdy chuť se na to vykašlat a dát si rohlík bez počítání sacharidů, a zároveň je to místo, kde si připomenu, proč to nevzdávám, protože chci být zdravá, chci mít energii, chci tady být dlouho pro ty, které miluju. 

Psaní mi pomáhá vidět souvislosti, třeba že vysoké cukry často přichází ve dnech, kdy jsem ve stresu, že když spím málo, ráno to moje tělo vrátí, že když jsem na sebe moc přísná, paradoxně se mi to celé rozpadá víc než když si dovolím trochu laskavosti. 

A tak si píšu, bez pravidel, bez dokonalé gramatiky, někdy se slzami v očích, někdy s úsměvem, protože ten deník je důkaz, že tenhle život s diabetem není jen o číslech a jednotkách inzulínu, ale o příběhu, který žiju každý den, o malých vítězstvích, která nikdo jiný nevidí, o tichých bojích, které se odehrávají mezi mnou a mým tělem, a hlavně o tom, že i když je to někdy náročné, jsem pořád tady, učím se, rostu a nevzdávám to.

A možná právě proto píšu i tenhle blog, protože deník mi ukázal, jak obrovskou sílu má obyčejná upřímnost, a já už nechci být potichu, nechci si všechno nechávat jen mezi řádky v sešitě, když vím, že někde za obrazovkou sedí další diabetik, který má pocit, že je na to sám, že jen jemu ty cukry lítají, že jen on občas brečí vzteky v koupelně, protože dělal všechno "správně" a stejně to nevyšlo. 

Tenhle blog je vlastně můj otevřený deník, jen o kousek odvážnější, protože tady dávám ven i to, co bych si dřív nechala pro sebe, píšu o strachu z hypa v noci, o únavě z věčného rozhodování, o tom, jaké to je žít s hlavou, která nikdy úplně nevypne, protože pořád někde na pozadí běží myšlenka na glykémii. Píšu to, protože vím, jak moc jsem sama potřebovala číst slova někoho, kdo to doopravdy žije, ne jen tabulky a poučky, ale skutečný život mezi injekcemi, senzorem, jídlem, pohybem a emocemi, které se do žádných tabulek nevejdou. 

Pokud ti moje slova někdy pomůžou nadechnout se, uklidnit se, nebo si jen říct, že v tom nejsi divný ani slabý, pak má tohle sdílení smysl, protože já nejsem dokonalý diabetik a ani jím být nechci, jsem jen Andy, která se každý den učí žít co nejlíp s tím, co jí bylo dáno, a když už tenhle příběh musím žít, tak ho chci žít opravdově a sdílet ho tak, jak ho cítím, bez přetvářky, s otevřeným srdcem a s nadějí, že si v tom spolu budeme o trochu blíž.