Emoční jedení u diabetika. Přiznejme si to.

Jsou dny, kdy nejím proto, že mám hlad. Jím proto, že jsem unavená. Protože mě něco zasáhlo. Protože jsem smutná, naštvaná, zklamaná nebo jen vyčerpaná z toho neustálého hlídání. A myslím, že pokud žiješ s diabetem, víš přesně, o čem mluvím.

Celý den si hlídáš čísla. Přemýšlíš dopředu. Počítáš sacharidy. Koriguješ. Reaguješ. Přizpůsobuješ se. Jsi zodpovědná. A pak přijde večer. Ticho. Únava. A najednou to není o hladu, ale o potřebě úlevy. Něco si dát. Něco cítit. Na chvíli vypnout.

Emoční jedení je téma, o kterém se mezi diabetiky moc nemluví. Mluvíme o glykemii, o jednotkách inzulínu, o low carb, o disciplíně. Ale málo o tom, že někdy jíme, protože jsme prostě jen lidi. Ne stroje na perfektní křivky.

Já jsem si dlouho vyčítala každé "selhání". Když jsem si dala něco sladkého po těžkém dni, neviděla jsem v tom únavu ani emoce. Viděla jsem slabost. A pak přišel vysoký cukr a s ním další vlna výčitek. Začarovaný kruh. Emoce – jídlo – výkyv – vina – další emoce.

Postupně jsem si ale začala víc všímat toho, co se děje před tím soustem. Co vlastně cítím. Jestli mám opravdu hlad, nebo jen potřebuju obejmout, pochválit, uklidnit. A někdy jsem si stejně to jídlo dala. Ale už vědomě. Ne jako útěk. Spíš jako rozhodnutí.

Nechci být dokonalá. Nechci žít ve strachu z každé emoce, která by mohla rozhodit moje čísla. Chci se učit reagovat jinak. Někdy si místo jídla sednu a píšu. Někdy jdu na krátkou procházku. Někdy si jen dovolím brečet. A někdy si prostě dám kousek čokolády a vezmu si k tomu inzulín bez dramat.

Emoční jedení u diabetika není selhání charakteru. Je to signál. Tělo i duše nám něco říkají. A možná místo toho, abychom se trestali, bychom se mohli začít víc poslouchat.

Diabetes nás učí disciplíně. Ale neměl by nás připravit o lidskost. A já se učím, že obojí může existovat vedle sebe. 💛