Samota a cukrovka i když nejsme sami.

Samota a cukrovka spolu někdy souvisí víc, než bychom si chtěli připustit.
Můžeš mít rodinu, partnera, děti, kolegy, a přesto se cítit sama, protože cukrovka je něco, co si v hlavě neseš hlavně ty.
Nikdo jiný necítí ten vnitřní tlak, když jdeš spát a přemýšlíš, jestli cukr v noci nespadne, nebo naopak nevystřelí.
Nikdo jiný neřeší každé sousto tak automaticky, že si toho ani nevšimne, ale únava z toho se sčítá.
Samota u cukrovky není o tom, že by kolem tebe nikdo nebyl, ale o tom, že málokdo doopravdy rozumí, co se ti celý den honí hlavou.
Je těžké vysvětlit, proč tě rozhodí jedno číslo na glukometru, když jsi přece "nic špatně neudělala".
Je těžké říct nahlas, že jsi unavená z neustálého hlídání, plánování a přizpůsobování, protože se bojíš, že to bude znít jako stěžování.
Cukrovka umí vytvořit pocit, že všechno neseš sama, i když ti ostatní chtějí pomoci.
Někdy se raději stáhneš, protože vysvětlovat je vyčerpávající a mlčení je jednodušší.
Samota může přijít i v ordinaci, když slyšíš čísla a doporučení, ale nikdo se neptá, jak se s tím vlastně cítíš.
A může přijít i doma, když se usmíváš, funguješ, vaříš, pracuješ a uvnitř máš pocit, že už nemáš rezervy.
Je důležité si dovolit přiznat, že takové pocity existují a že nejsou známkou slabosti.
Cukrovka není jen o cukru v krvi, ale i o psychice, emocích a dlouhodobém tlaku, který není vidět.
Pomáhá mluvit s někým, kdo ví, o čem mluví, ať už je to jiný diabetik, terapeut nebo někdo, kdo dokáže opravdu poslouchat.
Pomáhá i říct si o podporu konkrétně, ne obecně, protože lidé často chtějí pomoci, ale nevědí jak.
A hlavně pomáhá vědět, že v tom nejsi divná ani sama, i když se tak někdy cítíš.
Ten pocit samoty není tvoje selhání, ale součást cesty s nemocí, která je tichá, náročná a dlouhodobá.
A i když to tak dnes možná nevypadá, existují lidé, kteří tě v tomhle tichu dokážou pochopit. 💙❤💙