Glykovaný hemoglobin pro mě není jen laboratorní hodnota někde na papíře, je to moje osobní tříměsíční vysvědčení, které mi bez výmluv ukazuje pravdu, jak jsem se o sebe opravdu starala, a dnes na něm svítí číslo 42 mmol/mol a já na něj koukám s pokorou i radostí.
Průjem je slovo, které dokáže diabetika vyděsit rychleji než vysoký cukr na glukometru, protože když bereme léky každý den, automaticky nás napadne, jestli za tím nemůže být právě naše léčba, a já jsem si tuhle otázku položila taky, i když jsem sama průjem po svých lécích nikdy neměla.
Stres a cukrovka. Dvě slova, která spolu tančí víc, než bych si kdy přála. Dřív jsem si myslela, že cukrovka je jen o jídle, inzulinu a číslech na glukometru, ale časem jsem pochopila, že největší výkyvy mi často nedělá talíř, ale hlava. Stačí jeden náročný den, hádka, strach, tlak v práci, a moje tělo reaguje rychleji než já. Hladina cukru...
Káva s kofeinem nebo bez kofeinu a cukrovka je pro mě téma, které zní obyčejně, ale ve skutečnosti je plné malých každodenních rozhodnutí, protože ráno vstanu, vezmu si svůj prášek na tlak Prestarium, zapiju ho vodou a pak přijde ta chvíle, kdy se dívám na hrnek a přemýšlím, jestli si dám klasiku nebo bez kofeinu, a upřímně, dřív jsem nad...
Když mi poprvé řekli, že mám cukrovku, myslela jsem, že umřu. Ne obrazně. Opravdu. Seděla jsem tam, poslouchala slova lékaře a v hlavě mi hučelo jediné – konec. Konec normálního života, konec radosti z jídla, konec bezstarostnosti. Viděla jsem před sebou jen nemocnice, jehly, omezení a strach. Obrovský strach.
Dlouho jsem si myslela, že je to jen nemoc starších lidí, něco, co se mě netýká, něco, co se prostě jednou změří v krvi a buď to tam je, nebo není, jenže ve chvíli, kdy mi tu větu řekli nahlas, přestalo to být slovo a stal se z toho pocit, strach, otazník nad budoucností a hlavně obrovská zodpovědnost.
Jsou večery, kdy si sednu s hrnkem čaje, glukometrem položeným vedle sebe a deníkem. Nebo dny kdy sedím na zahradě otevřu svůj deník a je to vlastně ten nejupřímnější rozhovor, jaký během dne vedu, protože jako diabetik jsem pořád v nějakém režimu, pořád něco počítám, přemýšlím, hlídám, koriguju a přes den jedu tak trochu na výkon, ale když...
Někdy mám pocit, že s cukrovkou člověk pořád jen něco hlídá, počítá, kontroluje a přemýšlí, jestli tohle už je moc nebo jestli si to ještě může dovolit. A přesně tak jsem přemýšlela, když jsem poprvé držela v ruce matchu. Zelený prášek, kolem toho spousta řečí o zdraví, energii a antioxidantech, ale já jsem si říkala jediné – co to udělá...
Když jsem si poprvé postavila na kuchyňskou linku vedle sebe Caro a Meltu, říkala jsem si, že řeším úplnou hloupost, ale pak mi došlo, že u diabetu vlastně žádná hloupost neexistuje, protože všechno, co si dám do pusy, je malé rozhodnutí, které se někde projeví, a když ráno polykám Stadamet, hlídám tlak s Prestariem, beru na lačno Euthyrox a večer...
Když se mě někdo zeptá, jak pozná, že má bazální inzulín moc nebo málo, vždycky říkám, že tělo mluví jasně, jen ho musíme poslouchat.
Ráno otevřu oči, sáhnu po brýlích jako vždycky a stejně vidím svět lehce rozmazaný, a i když mám cukrovku a člověk by si hned mohl začít v hlavě malovat černé scénáře o očích a sítnici, pravda je mnohem klidnější a obyčejnější, protože moje ranní glykemie byla 4,9 a noční křivka na senzoru skoro rovná, žádné dramatické výkyvy, žádné noční...
Když jsem se poprvé začala víc zajímat o stabilní glykemii, měla jsem v hlavě jen jednu otázku. Proč někdy po jídle fungujem úplně normálně a jindy jsem za hodinu unavená, podrážděná a mám chuť na sladké? A právě tehdy jsem narazila na dvě zkratky, které dnes slýcháš všude – GI a GL.
Když se mě někdo zeptá, jestli může při cukrovce miso pastu, moje odpověď není černobílá. Není to ani jasné ano, ani striktní ne. Je to moje oblíbené "záleží jak". A teď ti vysvětlím proč.
Když se řekne arašídové máslo a cukrovka, spoustě lidí naskočí strach. Jako by to byla zakázaná potravina, která čeká jen na to, aby nám rozkolísala cukr a pokazila celý den. Jenže realita je mnohem klidnější, než naše obavy.
Když se řekne glukometr, většina lidí si představí malou krabičku, píchání do prstu a číslo, které rozhodne o náladě na další hodinu, ale já to tak nevidím, protože za mě glukometr není soudce, je to pomocník, který mi dává informaci, a informace je síla jen tehdy, když ji používám s klidem a rozumem, ne se strachem.
Pamatuju si úplně přesně ten moment po diagnóze cukrovky, kdy jsem stála v lékárně, koukala na police plné krabiček a měla pocit, že když si vyberu ten správný doplněk stravy, tak to celé nějak opravím, že si vezmu chrom, skořici, hořčík, vitamíny, kapsle na cukr, kapsle na slinivku a ideálně kapsle úplně na všechno a bude klid. Jenže realita byla...
Přerušovaný půst je dneska všude. Otevřeš internet a dozvíš se, že stačí nejíst 16 hodin denně, vynechat snídani, pít kávu a kila půjdou dolů, inzulín si "odpočine" a tělo začne spalovat tuky jako kamna v lednu. Jenže já ho nikdy nezkoušela. A nechybí mi.
Inzulínová rezistence. Dvě slova, která zní složitě a přitom se týkají tolik z nás. Když jsem je slyšela poprvé, měla jsem pocit, že je to něco strašně odborného, něco, co se mě možná ani netýká. Jenže pak jsem začala vídat ženy, které dělaly "všechno správně", jedly méně, víc se hýbaly, snažily se, a přesto se jejich tělo bránilo. Váha nešla...
Jablečný ocet a cukrovka je téma, které se ke mně vrací pořád dokola, protože kolem něj koluje skoro až kouzelná aura, a já sama jsem dlouho přemýšlela, jestli je to zázrak v lahvičce, nebo jen další věc, která slibuje víc, než umí splnit, a proto to řeknu úplně upřímně – jablečný ocet není lék na cukrovku, ale u některých...
Sedíš. Pracuješ. Jedeš autem. Večer si konečně dáš nohy nahoru a říkáš si, že dnes už jsi toho pro svoje tělo udělala dost. A pak ti někdo řekne, že existuje cvičení, které můžeš dělat vsedě a které pomáhá snižovat glukózu v krvi. Bez poskakování. Bez propoceného trička. Bez toho, aby sis musela obouvat tenisky.
