O mně... Na úvod.. 

Rýže je zvláštní potravina. Na první pohled obyčejná, levná, rychlá na přípravu, taková ta jistota, když člověk neví, co vařit. Ale když do života vstoupí cukrovka, najednou už to není jen příloha. Najednou je to otázka – můžu ji vůbec jíst?

Jsou situace, které člověka vyděsí během vteřiny. Jednou z nich je ten moment, kdy si uvědomíš, že sis možná píchla inzulín dvakrát. Nebo ještě hůř – vůbec si nejsi jistá, jestli sis ho už dala. Najednou se rozjede kolotoč myšlenek, strach z hypoglykémie a otázka, co teď vlastně dělat.

Actimel je jeden z těch výrobků, které lidé často berou jako "něco zdravého navíc". Malá lahvička, rychlé vypití, reklamy na imunitu. Jenže když do toho vstoupí cukrovka, najednou už to není tak jednoduché. A přesně tady začíná ten rozdíl, který spousta lidí vůbec neřeší.

Brambory a cukrovka. Téma, které se vrací pořád dokola, jako by se lidé nemohli rozhodnout, jestli je milovat, nebo se jich bát. A já to chápu. Brambory jsou u nás doma zakořeněné stejně hluboko jako staré ovocné stromy na zahradě. Jsou obyčejné, dostupné, syté… a právě proto budí u lidí s cukrovkou takový respekt.

Posun času je zvláštní věc. Jedna hodina, kterou bychom normálně ani neřešili, dokáže u lidí s cukrovkou udělat docela slušný zmatek. A nejde jen o inzulín. Týká se to úplně stejně i tablet, které bereme každý den a na které je tělo zvyklé skoro jako na budík.

Posun času je pro většinu lidí jen taková drobná nepříjemnost, jedno ráno se probudí unavenější a pár dní si zvykají. Jenže když má člověk cukrovku a večer si píchá inzulín, najednou to není jen o hodině na budíku, ale o tom, co to udělá v těle. Já to znám moc dobře, protože každý večer si píchám Abasaglar, konkrétně deset jednotek,...

Bramborový škrob. Na první pohled obyčejná bílá sypká věc z kuchyně, kterou většina z nás používá jen na zahuštění omáčky. Ale když má člověk cukrovku nebo se snaží držet hladinu cukru v krvi v klidu, začne se na něj dívat úplně jinýma očima. Já sama jsem si tím prošla. Dlouho jsem ho měla za něco, co do "rozumného" jídelníčku vlastně...

Kukuřičný škrob. Další z těch "bílých prášků", které máme běžně doma, ale málokdy se nad nimi opravdu zamyslíme. Já ho měla dlouho za něco úplně neutrálního – prostě zahušťovadlo do omáček, pudinků a krémů. Jenže ve chvíli, kdy začneš řešit cukrovku nebo kolísání cukru v krvi, i taková obyčejná věc najednou dostane úplně jiný význam.

Poslední týdny mám pocit, že kam se podívám, tam na mě čekají Flavor Drops. Otevřu telefon a vyskočí na mě reklama. Pustím si recept a zase tam jsou. Jogurt bez cukru? Dejte kapky. Kafe bez cukru? Dejte kapky. Dezert bez výčitek? No jasně, kapky. A já tam sedím a říkám si… fakt tohle potřebuju?

Uzený losos. Pro někoho delikatesa, pro někoho "zdravá volba", pro někoho otázník. A pro mě, když jsem začala řešit jídlo víc do hloubky kvůli cukru v krvi, to byl jeden z těch momentů, kdy jsem si musela přestat věci zjednodušovat na "ano" nebo "ne".

Nedostatek vitamínu D je zvláštní v tom, že se dlouho schovává. Neřve, neupozorňuje na sebe dramaticky, spíš ti tiše bere energii, náladu i sílu, a ty máš pocit, že jsi prostě jen unavená… nebo že je to tou cukrovkou. A právě tady je ten háček.

Med a cukrovka je téma, které se vrací pořád dokola, protože na jedné straně stojí příroda, včely, poctivý med a pocit, že "tohle přece nemůže škodit", a na druhé straně realita těla, které reaguje na cukr úplně stejně, ať už je ze sklenice medu nebo z kostky cukru.

Chia semínka jsou v posledních letech velmi oblíbenou potravinou a není divu, protože tato drobná semínka dokážou našemu tělu nabídnout opravdu hodně živin. Pro lidi s cukrovkou mohou být navíc velmi zajímavou součástí jídelníčku, protože pomáhají stabilizovat hladinu cukru v krvi a podporují pocit sytosti.

Když nemám chuť na jídlo a přitom vím, že jsem diabetik, není to jen obyčejné "nemám hlad, tak se najím jindy". U mě je to vždycky takové tiché varování, že musím zpomalit, zaposlouchat se do těla a zároveň nezapomenout, že cukrovka si nebere pauzu jen proto, že já zrovna nemám chuť na jídlo. Jsou dny, kdy bych nejradši celý den...

Sýry jsou pro mě něco jako malá jistota v každodenním jídle, něco, co mě podrží ve chvíli, kdy nechci přemýšlet nad tím, co vlastně můžu a co už ne, protože když žijete s cukrovkou, jídlo není jen radost, ale i zodpovědnost, a právě sýry jsou jednou z těch potravin, které mi dávají klid, protože vím, že mi nerozkolísají cukr tak...

Když člověk žije s cukrovkou, začne o jídle hledat úplně jinak. Najednou už nejde jen o to, co nám chutná, ale hlavně o to, jak naše tělo na jídlo reaguje. A někdy se k tomu přidá ještě další výzva – bezlepková dieta. Možná kvůli celiakii, možná kvůli citlivosti na lepek, nebo prostě proto, že člověk zjistí, že se bez něj cítí lépe....

Sítnicová sklerotická angiopatie zní hrozně odborně, ale když to rozložíme na "lidskou řeč", dává to smysl – jde o změny na cévách v oku, konkrétně na sítnici, které jsou způsobené jejich "ztvrdnutím" a zhoršenou pružností.

Jak poznat zdravá střeva není žádná věda, tělo ti to říká každý den, jen jsme se odnaučili ho poslouchat, a přitom právě střeva mají obrovský vliv nejen na trávení, ale i na imunitu, energii a dokonce i hladinu cukru v krvi.

Plynatost je věc, o které se moc nemluví, ale skoro každý ji zná, někdy jen lehce, jindy tak, že máš pocit, že ti břicho exploduje, a přitom to není jen o tom, co jsi snědla, ale o tom, jak tvoje střeva fungují jako celek.

Stolice je téma, o kterém se moc nemluví, ale přitom nám každý den nenápadně ukazuje, jak na tom naše tělo opravdu je, a pokud máš cukrovku nebo se jí snažíš předejít, tak právě tady můžeš vidět první signály, že něco není v rovnováze.

Někdy člověk zjistí, že jídlo není jen radost. Že se z něj může stát docela složitá skládačka. Já to vidím doma u své mamky.

Když jsem před lety zjistila, že mám diabetes, začala jsem se na potraviny dívat úplně jinak než dřív. Najednou jsem neřešila jen chuť, ale i to, co se vlastně skrývá uvnitř. A některé věci mě překvapily. Jednou z nich byl obyčejný pudinkový prášek. Ne ten hotový sladký pudink, který uvaříte s cukrem a mlékem, ale právě ten prášek v malém...

Když se řekne cukr a diabetes, většina lidí okamžitě zbystří. A já to chápu. Jakmile máte cukrovku – nebo ji má někdo ve vaší rodině – začnete číst každou etiketu v obchodě a přemýšlet nad tím, jestli něco je "lepší cukr" než ten klasický bílý. A přesně v tu chvíli na vás vyskočí kokosový cukr. Vypadá přírodně, je hnědý, prodává...

Když člověk dostane diagnózu cukrovky, najednou začne přemýšlet úplně jinak o každé potravině. Já si pamatuju, jak jsem stála v kuchyni s lahví balsamica v ruce a hlavou mi běželo: Můžu to vůbec ještě jíst? Není to vlastně sladké? Do té doby to pro mě byla jen obyčejná ingredience do salátu. Najednou to byla skoro vědecká otázka.

Když jsem nedávno sdílela tabulku s hodnotami cukru v krvi, přišlo mi několik zpráv se stejnou otázkou: "Andy, proč se někde píšou jiné hodnoty než jinde?" A upřímně – vůbec se nedivím, že v tom mají lidé zmatek. Sama jsem na začátku diabetu seděla nad různými tabulkami a říkala si, jak je možné, že každá říká něco trochu jiného.

Když jsem si poprvé koupila sušené ovoce mrazem, měla jsem pocit, že jsem objevila něco mezi zázrakem a pastí. Na jednu stranu čisté ovoce, žádný přidaný cukr, žádná chemie, jen voda pryč a chuť zesílená. Na druhou stranu jsem žena, která si musí hlídat hladinu cukru v krvi, a dobře vím, že i "jen ovoce" umí zamávat s glykémií víc, než bych čekala....

Když jsem poprvé slyšela slovo knäckebrot, představila jsem si něco strašně zdravého, ale zároveň asi i trochu nudného. Takový ten typ jídla, který člověk jí jen proto, že "by měl". Jenže jak už to tak bývá, realita je často jiná. A u diabetu člověk časem zjistí, že některé potraviny, které vypadají nenápadně, můžou být ve skutečnosti docela...

Chuť na sladké je zvláštní věc. Někdy přijde úplně nenápadně. Sedíte u kávy, máte chvíli klid a najednou vás napadne, že by se k tomu hodilo něco malého sladkého. Jindy přijde úplně jinak – po náročném dni, když jste unavení nebo když máte pocit, že potřebujete trochu energie.

Když jsem začala pěstovat vlastní zeleninu, vůbec to nebylo kvůli cukrovce. Bylo to spíš z obyčejné radosti. Chtěla jsem mít na zahradě něco živého, něco, co roste, něco, co člověk může utrhnout a rovnou sníst.

Když jsem začala víc řešit cukrovku, myslela jsem si, že všechno bude hlavně o tom, co nejíst. Že budu jen škrtat sladké, počítat sacharidy a tím to vlastně končí. Jenže realita je trochu jiná.