Blog

Fruktóza a sacharóza jsou slova, která jsem dřív přeskakovala a dnes u nich automaticky zpomalím. Na obalu vypadají nenápadně, ale v těle se chovají dost odlišně.

Jdu do obchodu a už u vchodu vím, že největší boj dneska nebude s chutí, ale s obaly, protože jako diabetik jsem se dávno naučila, že nápisy "fit", "light" a "bez výčitek" jsou často jen hezké řeči pro zdravě vypadající cukr.

Slazení je pro mě jako diabetičku téma, které řeším pořád dokola, protože sladká chuť k životu patří a já nechci žít ve světě bez kávy, bez dezertů a bez radosti jen proto, že mám diabetes. Dlouho jsem zkoušela různé varianty a dnes už vím, že nejdůležitější je pro mě rovnováha mezi chutí, složením a tím, jak na sladidlo reaguje...

Diabetes u dítěte zasáhne celou rodinu. Přinese strach, nejistotu, nové povinnosti i otázky, na které ne vždy stačí odpověď v ordinaci lékaře. Právě z této potřeby vzájemné podpory vzniklo sdružení Cukříci, z. s. – spolek, který spojuje rodiny dětí s diabetem a pomáhá jim zvládat každodenní realitu s cukrovkou.

Když se u dítěte objeví diabetes, změní se život celé rodině. Najednou je tu spousta otázek, strach o zdraví dítěte, nové povinnosti a pocit, že je toho příliš. Právě v takových chvílích má obrovský význam Centrum pro dítě s diabetem – místo, které spojuje odbornou péči, vzdělávání i lidskou podporu.

Život s diabetem není jen o číslech na glukometru, inzulínu a kontrolách u lékaře. Je hlavně o každodenním fungování, o otázkách, které si člověk nosí v hlavě, a někdy i o pocitu, že je na to všechno sám. Právě proto mají dia kluby v Česku obrovský smysl – a jedním z nich je i Diaklub Jihlava.

Život s cukrovkou může být náročný, ale nejsi na to sám/sama.

Jako diabetik jsem se musela naučit jednu zásadní věc, že čísla nejsou rozsudek, ale informace, a přesně tak k nim dnes přistupuju ve chvíli, kdy mi cukr klesne nebo naopak vystřelí nahoru, protože panika nikdy nepomohla a pocit viny už vůbec ne.

Tenhle obrázek s tabulkou hodnot cukru v krvi jsem už viděla tolikrát. Na letáčcích, v ordinaci, na internetu. Čistá data. Barvy. Čísla. A dlouho jsem si myslela, že jsou proti mně. Že když nesplním "normál", něco jsem pokazila. Že když jsem v prediabetu, je to moje vina. Že čísla rozhodují o tom, jestli jsem "dost dobrá".

Zelenina je pro diabetika často vydávaná za svatý grál, ale i tady platí, že nejde o dokonalost, ale o realitu.

Ovoce a cukrovka je téma, které mi chodí do zpráv pořád dokola, protože spousta z nás má zafixováno, že ovoce rovná se cukr a cukr rovná se průšvih.

Dlouho jsem si myslela, že diabetická obuv je něco "navíc". Něco pro lidi, kteří už mají problém. Něco, co se řeší až potom. Já přece chodím, pracuju, běhám celý den, boty nějaké mám. Tak proč bych to měla řešit. Jenže cukrovka má zvláštní schopnost učit člověka věci až zpětně. Boty jsem si dřív vybírala hlavně očima. Když se mi...

Boty jsem si dřív vybírala hlavně podle toho, jestli se mi líbí. Jestli jsou hezké, jestli se hodí k oblečení, jestli jsou ve slevě. Když trochu tlačily, říkala jsem si, že se rozchodí. Když mě někde dřely, přežila jsem to. Byly to přece jen boty.

Přála bych si vědět, že ten moment, kdy mi to řekli, a mně se stáhl žaludek a v hlavě bylo prázdno, nebyl začátek konce. Jen začátek úplně nové kapitoly, na kterou mě nikdo nepřipravil.

Když jsem začala víc řešit cukrovku, rychle jsem zjistila, že to není jen o jídle. Je to i o tom, co piju. A hlavně kdy a v jakém množství. Dlouho jsem si myslela, že tekutiny jako tekutiny. Dnes už vím, že moje tělo mezi nimi dělá velký rozdíl.

Stříhání nehtů jsem kdysi vůbec neřešila. Vzala jsem nůžky, ostříhala, hotovo. Rychle, bez přemýšlení.

Krabičkování jsem dlouho brala jako něco, co dělají "ti disciplinovaní". Lidi, co mají čas, klid a energii plánovat. Já jsem měla spíš chaos, směny, únavu a cukrovku, která si občas dělala, co chtěla. A přesto – nebo právě proto – se krabičky staly jedním z nejlepších návyků, které jsem si kdy vytvořila.

O vodě se mluví pořád. Pij víc. Hydratace je důležitá. Voda je základ. Jenže dokud nemáš cukrovku, netušíš, jak moc velkou roli obyčejná voda v každém dni hraje. Já si dřív myslela, že piju dost. Kávu, čaj, občas minerálku. Měla jsem pocit, že to stačí. A pak přišla cukrovka. A s ní tělo, které mi začalo dávat jasné signály, když...

Dřív jsem mazání nohou brala jako něco navíc. Když jsem si vzpomněla, tak jsem si vzpomněla. Když ne, svět se přece nezbořil. Krém byl krém. Hlavně aby voněl a rychle se vsákl.

Oficiální znak diabetu – modrý kruh (a proč ho beru osobně)