Blog

Stolice je téma, o kterém se moc nemluví, ale přitom nám každý den nenápadně ukazuje, jak na tom naše tělo opravdu je, a pokud máš cukrovku nebo se jí snažíš předejít, tak právě tady můžeš vidět první signály, že něco není v rovnováze.

Někdy člověk zjistí, že jídlo není jen radost. Že se z něj může stát docela složitá skládačka. Já to vidím doma u své mamky.

Když jsem před lety zjistila, že mám diabetes, začala jsem se na potraviny dívat úplně jinak než dřív. Najednou jsem neřešila jen chuť, ale i to, co se vlastně skrývá uvnitř. A některé věci mě překvapily. Jednou z nich byl obyčejný pudinkový prášek. Ne ten hotový sladký pudink, který uvaříte s cukrem a mlékem, ale právě ten prášek v malém...

Když se řekne cukr a diabetes, většina lidí okamžitě zbystří. A já to chápu. Jakmile máte cukrovku – nebo ji má někdo ve vaší rodině – začnete číst každou etiketu v obchodě a přemýšlet nad tím, jestli něco je "lepší cukr" než ten klasický bílý. A přesně v tu chvíli na vás vyskočí kokosový cukr. Vypadá přírodně, je hnědý, prodává...

Když člověk dostane diagnózu cukrovky, najednou začne přemýšlet úplně jinak o každé potravině. Já si pamatuju, jak jsem stála v kuchyni s lahví balsamica v ruce a hlavou mi běželo: Můžu to vůbec ještě jíst? Není to vlastně sladké? Do té doby to pro mě byla jen obyčejná ingredience do salátu. Najednou to byla skoro vědecká otázka.

Když jsem nedávno sdílela tabulku s hodnotami cukru v krvi, přišlo mi několik zpráv se stejnou otázkou: "Andy, proč se někde píšou jiné hodnoty než jinde?" A upřímně – vůbec se nedivím, že v tom mají lidé zmatek. Sama jsem na začátku diabetu seděla nad různými tabulkami a říkala si, jak je možné, že každá říká něco trochu jiného.

Když jsem si poprvé koupila sušené ovoce mrazem, měla jsem pocit, že jsem objevila něco mezi zázrakem a pastí. Na jednu stranu čisté ovoce, žádný přidaný cukr, žádná chemie, jen voda pryč a chuť zesílená. Na druhou stranu jsem žena, která si musí hlídat hladinu cukru v krvi, a dobře vím, že i "jen ovoce" umí zamávat s glykémií víc, než bych čekala....

Když jsem poprvé slyšela slovo knäckebrot, představila jsem si něco strašně zdravého, ale zároveň asi i trochu nudného. Takový ten typ jídla, který člověk jí jen proto, že "by měl". Jenže jak už to tak bývá, realita je často jiná. A u diabetu člověk časem zjistí, že některé potraviny, které vypadají nenápadně, můžou být ve skutečnosti docela...

Chuť na sladké je zvláštní věc. Někdy přijde úplně nenápadně. Sedíte u kávy, máte chvíli klid a najednou vás napadne, že by se k tomu hodilo něco malého sladkého. Jindy přijde úplně jinak – po náročném dni, když jste unavení nebo když máte pocit, že potřebujete trochu energie.

Když jsem začala pěstovat vlastní zeleninu, vůbec to nebylo kvůli cukrovce. Bylo to spíš z obyčejné radosti. Chtěla jsem mít na zahradě něco živého, něco, co roste, něco, co člověk může utrhnout a rovnou sníst.

Když jsem začala víc řešit cukrovku, myslela jsem si, že všechno bude hlavně o tom, co nejíst. Že budu jen škrtat sladké, počítat sacharidy a tím to vlastně končí. Jenže realita je trochu jiná.

Jedna z věcí, která mě na začátku cukrovky překvapila, byl hlad. Ne takový ten obyčejný hlad, kdy víte, že je čas na oběd. Myslím ten zvláštní pocit, kdy máte pocit, že jste jedli, a přesto byste si dali něco dalšího.

Jsou dny, kdy mám pocit, že moje tělo mluví hlasitěji než já sama. Dny, kdy hladina cukru kolísá, energie přichází po malých vlnách a hlava by nejraději jen na chvíli vypnula. A právě tehdy nejdu cvičit. Nejdu běhat. Neotevírám žádnou aplikaci na výkon. Prostě jen jdu. Pomalu. Vědomě. Tai-či chůzí.

Dneska jsem si v obchodě chtěla koupit sladidlo, které mělo být "na bázi stévie". Vzala jsem ho do ruky skoro automaticky, protože stévie je mezi diabetiky docela známá a často se o ní mluví jako o sladidle, které nezvyšuje hladinu cukru v krvi. Přesně takové věci člověk hledá, když se snaží žít s cukrovkou trochu rozumněji a nechce se úplně...

Občas mi někdo napíše otázku: "Může diabetik pít protein?" A já se vždycky musím trochu usmát. Protože přesně tohle jsem si kdysi říkala taky. Protein jsem měla dlouho v hlavě zařazený jako něco pro kulturisty v posilovně. Jenže postupně jsem zjistila, že může být docela šikovný pomocník i pro nás s cukrovkou.

Když člověk začne víc přemýšlet o jídle kvůli cukrovce, často zjistí jednu zajímavou věc. Největší pomoc někdy nepřichází z žádných složitých diet, ale z úplně obyčejných potravin.

Když mi poprvé řekli, že mám cukrovku, myslela jsem si, že největší problém bude cukr. Že budu řešit sladké, koláče, sušenky a tím to víceméně končí. Jenže časem jsem zjistila, že jedna z věcí, o které se moc nemluví, je přibírání na váze. A že s cukrovkou to může být někdy překvapivě snadné.

Jsou rána, kdy se na sebe podívám do zrcadla a první, co nevidím, není obličej. Vidím příběh. Vidím roky. Vidím všechno, co jsme spolu s diabetem prošli.

Jsou dny, kdy otevřu sociální sítě a mám pocit, že všichni ostatní diabetici mají život pod kontrolou. Rovné křivky. Perfektní hodnoty. Dokonalé talíře. Usměvavé fotky s glukometrem a číslem, které bych si přála vidět i já. A pak se podívám na svoje grafy a najednou cítím, že dělám něco špatně.

Jsou chvíle, kdy to přijde bez varování. Ještě před pár minutami mluvím, směju se, funguju. A pak najednou cítím, jak se mi lehce rozklepou ruce. Jak se mi stáhne žaludek. Jak se svět kolem mě začne zpomalovat a zároveň zrychlovat.