Jsou dny, kdy mě diabetes neunavuje fyzicky, ale úplně jinak. Tiše. Nenápadně. Jako když se postupně vybíjí baterie a člověk si toho dlouho ani nevšimne. Všechno na první pohled funguje. Měřím si cukr. Aplikuju inzulín. Reaguju. Usmívám se. Žiju normální život. Jen uvnitř začíná docházet energie.
Jsou dny, kdy mám pocit, že můj život se smrskl na čísla. Ranní hodnota. Hodnota po jídle. Glykovaný hemoglobin. Čas v cílovém rozmezí. Grafy, křivky, procenta. Všechno měřitelné, vyhodnotitelné, porovnatelné.
Jsou slova, která mezi diabetiky visí někde ve vzduchu, ale málokdo je vysloví nahlas. Ne proto, že bychom o nich nevěděli. Spíš proto, že nahánějí respekt. Bolest. A někdy i stud.
O některých věcech se nemluví snadno. Ne proto, že by byly vzácné. Ale proto, že když je vyslovím nahlas, přestanou být jen myšlenkou někde v pozadí a stanou se skutečnými. A mezi diabetiky existuje jeden strach, který většina z nás zná, jen o něm moc nemluvíme.
Pamatuju si úplně přesně ten pocit, když jsem šla na kontrolu krátce po diagnóze. Seděla jsem v čekárně, v ruce kartičku pojišťovny, a měla zvláštní sevření na hrudi. Ne proto, že bych nevěděla, kam jdu. Ale protože jsem měla pocit, že jdu být hodnocená.
Jsou vůně, které člověka vrátí v čase během jediné vteřiny. Pro mě je to vůně másla, vanilky a lehce opečených ořechů. Vůně, která se linula z kuchyně mojí maminky každé Vánoce. Stačilo otevřít dveře a věděla jsem, že začalo to nejkrásnější období roku.
Dlouho jsem měla pocit, že sebeláska a diabetes nejdou dohromady. Jak bych mohla mít ráda svoje tělo, když "nefunguje správně"? Když potřebuje inzulín. Když mě někdy zradí vysokým cukrem bez varování. Když mě budí v noci hypoglykemie a přes den unavuje víc, než bych chtěla přiznat.
"A máš vůbec změřený cukr?"
"Já bych na tvém místě…"
Dlouho jsem žila v přesvědčení, že dort je pro mě zakázané území. Že jako diabetik bych měla být silná, disciplinovaná a nad věcí. Že když si dám něco sladkého, selhávám. Jenže víš co? Tenhle přístup mi víc škodil, než pomáhal.
Upřímně? Kokosový cukr na mě začal vyskakovat úplně všude. V receptech, ve "zdravých" kavárnách, na Instagramu, v článcích, které slibují, že konečně existuje cukr, který diabetikům tolik neublíží. A přesně v tu chvíli se ve mně vždycky ozve ta moje diabetická část mozku, která už slyšela tolik zázračných tvrzení, že automaticky zbystří.
Jsou dny, kdy si říkám, že moje tělo má vlastní hlavu. Že si prostě jede podle sebe a já můžu jen hádat, co mi tím chce říct. A někdy mi to neřekne vysokým cukrem ani únavou. Někdy mi to řekne úplně obyčejně – tím, že se zastaví trávení.
Jsou chvíle, kdy člověk s diabetem nestojí před žádným velkým životním rozhodnutím. Nestojí před operací, před diagnózou ani před změnou léčby. Stojí jen v kuchyni, otevře skříňku a dívá se na sklenici něčeho sladkého. A přesně tam se odehrává spousta našich malých každodenních bojů. Protože někdy prostě nechceš být disciplinovaný pacient. Někdy...
Když se řekne cvičení, spousta lidí s diabetem si okamžitě představí posilovnu, bolest, zadýchání a pocit, že na to prostě nemá. Já jsem to měla úplně stejně. Dlouho jsem si myslela, že pohyb musí bolet, být náročný a ideálně trvat hodinu, jinak nemá smysl. Jenže pravda je úplně jiná. Tělo nepotřebuje extrémy. Potřebuje pravidelnost, klid a laskavý...
Jsou dny, kdy nejím proto, že mám hlad. Jím proto, že jsem unavená. Protože mě něco zasáhlo. Protože jsem smutná, naštvaná, zklamaná nebo jen vyčerpaná z toho neustálého hlídání. A myslím, že pokud žiješ s diabetem, víš přesně, o čem mluvím.
Low carb pro mě nikdy nebyl trend. Nebyl to výkřik do tmy ani další dieta, kterou zkusím v lednu a v únoru zahodím. Byl to tichý pokus přežít vlastní cukry bez pocitu, že mě každý den přejede vlak. Když žijete s diabetem, jídlo není jen jídlo. Je to rozhodnutí. Je to následná křivka na glukometru. Je to energie nebo totální...
Když jsem dostala diagnózu, měla jsem pocit, že od teď už nikdy nesmím jíst "normálně". Že cukr je nepřítel, ovoce je skoro jed a že pokud si dám kousek dortu, selhala jsem. Okolí mě začalo zásobovat radami. Nejez tohle. Tohle bys neměla. To je pro tebe špatné. A já tomu všemu věřila, protože jsem měla strach.
Už pár týdnů nad ním přemýšlím. Nad tím malým kulatým senzorem, který si člověk nalepí na paži a který pak každých pár minut tiše sleduje, co se děje s jeho cukrem. Zatím jsem ho ještě nezkusila. Pořád stojím někde mezi "jdu do toho" a "a co když mi to vlastně nebude vyhovovat". A protože píšu o životě s diabetem otevřeně, chci být upřímná i tady....
Když jsem si měla poprvé nasadit senzor FreeStyle Libre, byla jsem nervózní víc, než bych si chtěla přiznat. Ne proto, že bych nevěděla jak na to, ale protože všechno nové kolem diabetu v sobě nese tu zvláštní směs naděje a strachu. Naděje, že mi to pomůže. A strachu, že to zase bude bolet, omezovat, nebo mi připomínat něco, na co...
Když mi někdo napíše, že má čerstvě diagnostikovaný diabetes 2. typu, skoro vždycky v tom cítím směs strachu a studu. Jako by to byla známka selhání. Jenže pravda je jiná. Diabetes 2. typu není nálepka "pokazila jsem to", ale signál těla, že už dlouho volá o změnu. A dobrá zpráva je, že právě u druhého typu máme obrovský prostor věci...
Když mi poprvé někdo řekl, že jako diabetička bych měla řešit i mouku, protočila jsem oči. Vážně? Nestačí počítat sacharidy, hlídat si glykémii, řešit pohyb, stres a spánek? Jenže právě mouka je něco, co máme v kuchyni skoro denně. A já jsem si postupně všimla, že není mouka jako mouka. Že některá mě podrží a jiná mě bez milosti vystřelí nahoru....
