O mně... Na úvod.. 

O některých věcech se nemluví snadno. Ne proto, že by byly vzácné. Ale proto, že když je vyslovím nahlas, přestanou být jen myšlenkou někde v pozadí a stanou se skutečnými. A mezi diabetiky existuje jeden strach, který většina z nás zná, jen o něm moc nemluvíme.

Pamatuju si úplně přesně ten pocit, když jsem šla na kontrolu krátce po diagnóze. Seděla jsem v čekárně, v ruce kartičku pojišťovny, a měla zvláštní sevření na hrudi. Ne proto, že bych nevěděla, kam jdu. Ale protože jsem měla pocit, že jdu být hodnocená.

Jsou vůně, které člověka vrátí v čase během jediné vteřiny. Pro mě je to vůně másla, vanilky a lehce opečených ořechů. Vůně, která se linula z kuchyně mojí maminky každé Vánoce. Stačilo otevřít dveře a věděla jsem, že začalo to nejkrásnější období roku.

Dlouho jsem měla pocit, že sebeláska a diabetes nejdou dohromady. Jak bych mohla mít ráda svoje tělo, když "nefunguje správně"? Když potřebuje inzulín. Když mě někdy zradí vysokým cukrem bez varování. Když mě budí v noci hypoglykemie a přes den unavuje víc, než bych chtěla přiznat.

"A máš vůbec změřený cukr?"
"Já bych na tvém místě…"

Dlouho jsem žila v přesvědčení, že dort je pro mě zakázané území. Že jako diabetik bych měla být silná, disciplinovaná a nad věcí. Že když si dám něco sladkého, selhávám. Jenže víš co? Tenhle přístup mi víc škodil, než pomáhal.

Upřímně? Kokosový cukr na mě začal vyskakovat úplně všude. V receptech, ve "zdravých" kavárnách, na Instagramu, v článcích, které slibují, že konečně existuje cukr, který diabetikům tolik neublíží. A přesně v tu chvíli se ve mně vždycky ozve ta moje diabetická část mozku, která už slyšela tolik zázračných tvrzení, že automaticky zbystří.

Jsou dny, kdy si říkám, že moje tělo má vlastní hlavu. Že si prostě jede podle sebe a já můžu jen hádat, co mi tím chce říct. A někdy mi to neřekne vysokým cukrem ani únavou. Někdy mi to řekne úplně obyčejně – tím, že se zastaví trávení.

Jsou chvíle, kdy člověk s diabetem nestojí před žádným velkým životním rozhodnutím. Nestojí před operací, před diagnózou ani před změnou léčby. Stojí jen v kuchyni, otevře skříňku a dívá se na sklenici něčeho sladkého. A přesně tam se odehrává spousta našich malých každodenních bojů. Protože někdy prostě nechceš být disciplinovaný pacient. Někdy...

Když se řekne cvičení, spousta lidí s diabetem si okamžitě představí posilovnu, bolest, zadýchání a pocit, že na to prostě nemá. Já jsem to měla úplně stejně. Dlouho jsem si myslela, že pohyb musí bolet, být náročný a ideálně trvat hodinu, jinak nemá smysl. Jenže pravda je úplně jiná. Tělo nepotřebuje extrémy. Potřebuje pravidelnost, klid a laskavý...

Jsou dny, kdy nejím proto, že mám hlad. Jím proto, že jsem unavená. Protože mě něco zasáhlo. Protože jsem smutná, naštvaná, zklamaná nebo jen vyčerpaná z toho neustálého hlídání. A myslím, že pokud žiješ s diabetem, víš přesně, o čem mluvím.

Low carb pro mě nikdy nebyl trend. Nebyl to výkřik do tmy ani další dieta, kterou zkusím v lednu a v únoru zahodím. Byl to tichý pokus přežít vlastní cukry bez pocitu, že mě každý den přejede vlak. Když žijete s diabetem, jídlo není jen jídlo. Je to rozhodnutí. Je to následná křivka na glukometru. Je to energie nebo totální...

Když jsem dostala diagnózu, měla jsem pocit, že od teď už nikdy nesmím jíst "normálně". Že cukr je nepřítel, ovoce je skoro jed a že pokud si dám kousek dortu, selhala jsem. Okolí mě začalo zásobovat radami. Nejez tohle. Tohle bys neměla. To je pro tebe špatné. A já tomu všemu věřila, protože jsem měla strach.

Už pár týdnů nad ním přemýšlím. Nad tím malým kulatým senzorem, který si člověk nalepí na paži a který pak každých pár minut tiše sleduje, co se děje s jeho cukrem. Zatím jsem ho ještě nezkusila. Pořád stojím někde mezi "jdu do toho" a "a co když mi to vlastně nebude vyhovovat". A protože píšu o životě s diabetem otevřeně, chci být upřímná i tady....

Když jsem si měla poprvé nasadit senzor FreeStyle Libre, byla jsem nervózní víc, než bych si chtěla přiznat. Ne proto, že bych nevěděla jak na to, ale protože všechno nové kolem diabetu v sobě nese tu zvláštní směs naděje a strachu. Naděje, že mi to pomůže. A strachu, že to zase bude bolet, omezovat, nebo mi připomínat něco, na co...

Když mi někdo napíše, že má čerstvě diagnostikovaný diabetes 2. typu, skoro vždycky v tom cítím směs strachu a studu. Jako by to byla známka selhání. Jenže pravda je jiná. Diabetes 2. typu není nálepka "pokazila jsem to", ale signál těla, že už dlouho volá o změnu. A dobrá zpráva je, že právě u druhého typu máme obrovský prostor věci...

Když mi poprvé někdo řekl, že jako diabetička bych měla řešit i mouku, protočila jsem oči. Vážně? Nestačí počítat sacharidy, hlídat si glykémii, řešit pohyb, stres a spánek? Jenže právě mouka je něco, co máme v kuchyni skoro denně. A já jsem si postupně všimla, že není mouka jako mouka. Že některá mě podrží a jiná mě bez milosti vystřelí nahoru....

Když nic nebolí, nepálí, netlačí… máme pocit, že je všechno v pořádku. Ticho v těle si často vykládáme jako důkaz zdraví. Jenže cukrovka je mistr tichého přežívání. Umí být nenápadná, klidná, skoro hodná. A právě v tom je její síla.

Když se mě někdo zeptá, jak často by si měl diabetik měřit cukr, vždycky se musím nejdřív nadechnout. Protože ta odpověď není tabulková. Není univerzální. A už vůbec není o tom, že "správný diabetik" píchá prst desetkrát denně a ten, kdo měří méně, selhává. Realita je mnohem víc lidská.

Když mi byla diagnostikována cukrovka, svět se najednou rozdělil na "před" a "po". A s tím přišla i otázka, kterou si dřív člověk vůbec nepokládá – jak si budu aplikovat inzulín? Inzulínová pera? Nebo pumpa? Dlouho jsem nad tím přemýšlela, četla zkušenosti ostatních a zvažovala, co by pro mě bylo nejlepší. Zkušenost s pumpou osobně nemám, ale o to...

Cukrovka a padání vlasů a lámání nehtů je téma, o kterém se moc nemluví, ale přitom spoustu z nás potichu trápí, protože když mi začaly víc padat vlasy a nehty se mi třepily a lámaly i při obyčejném zapínání knoflíku, první co mě napadlo bylo, že dělám něco špatně, že jsem něco zanedbala, že to je další "daň" za diabetes,...

Panická fobie z jehel a k tomu cukrovka… to je kombinace, kterou bych nepřála nikomu. Protože zatímco někdo jiný si řekne "píchnu a jdu", pro tebe je to malá osobní apokalypsa několikrát denně. A když máš být ještě k tomu zodpovědná za svoje zdraví, hlídat si glykemii a aplikovat inzulín, tak to není jen o technice. Je to o hlavě....

Diabetes a menstruace je téma, na které se mě ptáte čím dál častěji, a i když já sama už menstruaci nemám, moc dobře si pamatuju, jak velký vliv měla na moje glykémie, náladu i celkové fungování. A právě proto chci dnes odpovědět jedné z vás, která mi napsala, že má pocit, že týden před menstruací "dělá všechno správně" a přesto...

Tučné nebo nízkotučné potraviny a diabetes. Raději tučný, nebo nízkotučný? Přesně tuhle otázku jsem si kladla tolikrát, že bych za to dneska mohla mít diplom z přemýšlení v regálu mezi jogurty. Dlouho jsem byla přesvědčená, že jako diabetička musím automaticky sahat po nízkotučných výrobcích. Měla jsem pocit, že když už mám cukrovku, musím být...

Jíst v restauraci jako diabetik pro mě dřív znamenalo stres ještě předtím, než jsem si vůbec sedla ke stolu, protože jsem měla pocit, že všichni kolem mě si dají, na co mají chuť, a já budu ta "složitá", co se vyptává, mění přílohy a vrací omáčku, jenže víte co, dnes už to vidím úplně jinak a chci vám říct, že...

Když se mě někdo zeptá, jestli je pro diabetika lepší rostlinná smetana nebo klasická živočišná, vždycky říkám, že odpověď není černobílá. Ale když se na to podíváme očima cukru v krvi a skutečného složení, tak se věci rychle vyjasní.

Víš, co mě na cukrovce někdy nejvíc štve? Že člověk dělá všechno správně… a stejně mu vyjde číslo, které mu rozhodí celý den.

Tohle je něco, co slýchám čím dál častěji. A možná jste to zažili i vy. Ráno se probudíte, změříte si cukr a vidíte krásné číslo. 5,5. 5,8. Dvě hodiny po jídle šest. Hodnoty, které by vám ještě před pár měsíci udělaly obrovskou radost. A přesto vám není dobře. Motá se vám hlava, je vám na zvracení, jste slabí, podráždění, jako...

Pečivo. Téma, které řeším s vámi pořád dokola. "Andy, můžu rohlík?" "Andy, musím už navždy bez chleba?" A víte co? Nemusíte se pečiva bát. Jen je potřeba vybírat s rozumem a s respektem ke svému tělu. 💙

Ekzém a cukrovka. Dvě věci, které bych si sama dobrovolně nevybrala, ale nějak si mě vybraly ony. A tak se s nimi učím žít. Každý den trochu jinak. Každý den víc vědomě.